Tři roky neměl jméno. V koncentráku byl jen číslem | E15.cz

Tři roky neměl jméno. V koncentráku byl jen číslem

Klára Dvořáková
Slávka Petráková

Některým lidem na Písecku a Strakonicku se při vzpomínce na holokaust vybaví otřesné zážitky. Ani po pětašedesáti letech nemohou zapomenout.

Josefa Hřebejková a její sestra Karla Řehořová, Eva Sulamit Václavíková a Jaroslav Suk. Lidé, kteří se navzájem neznají. Přesto mají jedno společné. Vzpomínky na vyhlazovací tábory. Přežili totiž holokaust.

1. Josefa Hřebejková a Karla Řehořová

Sestry Josefa Hřebejková a Karla Řehořová z Milevska přežily společně s maminkou dva roky v Terezíně. V roce 1940 bylo Josefě jedenáct let, Karle pět. „Rodiče se rozvedli, protože otec byl árijec a matka Židovka,“ vypráví dnes osmasedmdesátiletá Josefa. V listopadu roku 1942 začaly transporty milevských Židů do Terezína. „Nechápaly jsme to, byly jsme malé. Ale cítily jsme, že se něco děje. Maminka pořád plakala,“ shodují se ženy. Nejdřív to byl Tábor, pak pražská Pečkárna. Posledního března roku 1943 musela děvčata s matkou do Terezína. Nejdřív oddělili od rodiny mladší z dívek. Šla do dětského domova. „Bylo to hrozné. Do pěti let žijete s rodinou, najednou vás odvezou do cizího města, odtrhnou od nejbližších a strčí mezi všechny možné národnosti. Nevíte, co se děje,“ popisuje dnes třiasedmdesátiletá Karla. Občas ji mohla navštívit matka a sestra. I ta skončila později v dětském domově.
Terezín byl mezistanicí do Osvětimi, tam byla konečná. „Naštěstí jsme byly pokřtěné. Němci brali ohled na to, že jsme ze smíšeného manželství, proto mohla maminka uklízet na štábu. To nás zachránilo,“ líčí ženy.
Po dvou letech Terezín osvobodili ruští vojáci. V červnu se rodina vrátila domů. „Nesměly jsme mluvit německy. Slova jako Terezín, koncentrák byla u nás tabu,“ říká Josefa Hřebejková.
Sestry znovu přijely do bývalého lágru po pětačtyřiceti letech. „Jsme v Terezínské iniciativě, která soustřeďuje vězně z koncentračních táborů. Jednou ročně pořádá sněm a v devadesátém roce byl v Terezíně,“ říkají sestry Hřebejkovy. Za pětačtyřicet let z nich hrůzy vyprchaly a návrat do Terezína jim nevadil. Starší ze sester sleduje v televizi filmy a dokumenty o válce a deportacích. Mladší je nesnáší.

2. Eva Sulamit Václavíková

Eva Sulamit Václavíková ze Strakonic pochází ze smíšeného manželství. Otec byl křesťan a matka Židovka. V létě čtyřiačtyřicátého roku deportovali jejího otce do koncentračního tábora v Bystřici u Benešova. Jeho spoluvězni byli například herci Miloš Kopecký a Oldřich Nový. „S matkou jsme měly jet do Terezína, ale já jsem se jakoby ztratila. Strýc mě převezl k příbuzným do ilegálního úkrytu na samotu do středních Čech. V zájezdním hostinci jsem se skrývala ve skladišti potravin. Občas se tam na nocleh zastavili němečtí vojáci a já musela přečkat noc v lese,“ vzpomíná sedmasedmdesátiletá žena. Za ukrývání židovského dítěte tehdy hrozila smrt celé rodině. Všichni příbuzní z matčiny strany šli do plynu. Předtím směli domů napsat dvacet slov na korespondenčním lístku. Oznamovali, že odjíždějí do rodinného tábora a pak že pošlou konečnou adresu. „Maminka měla jít do plynu, ale v Terezíně ještě nedostavěli pec. Naštěstí přišel konec války,“ líčí Václavíková. Po válce se otec a matka sešli v Praze a jedenáctého května si od příbuzných vyzvedli Evu. Byl to její nejšťastnější den. Víc vzpomínat nechce. Nemůže. Stále ji trápí noční můry.

3. Jaroslav Suk

Dvakrát v životě byl pro nacisty jen číslem 15 900 a 118 262. Šestaosmdesátiletému Jaroslavu Sukovi z Hrejkovic dodnes tetování na ruce připomíná tři roky strávené v koncentrácích Osvětim, Buchenwald, Dora a Bergen-Belsen. Tehdy osmnáctiletý mladík se prohřešil tím, že pomáhal Židům. Sháněl jim jídlo a šaty. „Jednou pro mě přišli do práce gestapáci a odvezli mě na četnickou stanici do Roudnice. Pak mě ještě s jedním kamarádem převezli na Malou pevnost do Terezína. Z ní na gestapo do Kladna. Tam mě vyslýchali. Přerazili mi při tom čtyři zuby a jeden vyrazili,“ vypráví Suk.
Po třech týdnech se vrátil do Malé pevnosti. On a dalších 1200 lidí pak jelo do Osvětimi. Podle Jaroslava Suka byla právě Osvětim nejhorší ze čtyř lágrů, jimiž prošel. „V pět ráno byl budíček. K snídani hořká černá káva. Na den jsme dostávali dvoukilový chleba, který jsme dělili mezi čtyři lidi. Oběd nám vozili. Ve várnicích byla polévka, omáčka a brambory, často shnilé,“ popisuje. Každé komando mělo cedulku a číslo. Když někdo onemocněl nebo zemřel, museli ho vězni ráno nosit na sčítací apel, aby dozorčí věděli, že nikdo nechybí. „Pokud nějaký vězeň chyběl, stáli jsme třeba osmačtyřicet hodin, v dešti, zimě, než ho našli,“ vzpomíná Suk.
V Buchenwaldu pracovali vězni dvanáct hodin denně v tunelech. Potom ještě nosili kameny z kamenolomu. Na ramenou. „Když někdo padl vysílením, bili do něj tak dlouho až ho ubili,“ říká Suk. Vězni se řídili heslem Dneska ještě přežiju, a uvidím zítra. Jinak to ani nešlo. Jaroslav Suk se vrátil
21. června 1945 domů. Čekala na něj šťastná maminka.

Holokaust v sedmi bodech

1. Na počátku okupace žilo na území Protektorátu asi 118 tisíc židovských obyvatel. Na konci války jich zůstalo 3030. Ve Strakonicích žilo asi 95 Židů, roku 1945 se jich dožilo nanejvýš 15. Přesná čísla pro Písek chybí.

2. Příslušnost k židovství se určovala podle takzvaných norimberských zákonů. Vztahovaly se i na ty, kteří se k judaismu nehlásili, ale měli židovské rodiče či partnera. Soupisy lidí, kteří měli odjet transporty, prováděly židovské obce. I proto se vyhnanci nebránili – věřili, že se vrátí. Svým sousedům často nechávali i klíče od domu.

3. Židé nesměli vstupovat do určitých ulic, divadel, kin, děti nemohly chodit do českých a německých škol. V Písku vyvěšovaly během roku 1940 kolaborantské skupiny Vlajka a Svatoplukova garda na židovské obchody nálepky „Židé a zednáři jsou zločinci, kteří dosud ničí český národ.“ Od září 1941 museli Židé nosit žlutou šesticípou hvězdu.

4. První transporty vyjely na podzim roku 1942. Tábor v Terezíně byl sběrný, z něj vedla cesta na východ, kde již nacisté zdokonalili metodu zabíjení pomocí chemikálie na hmyz – Cyklonu B. Osvětimskou malou pevností prošly tři čtvrtiny židovského obyvatelstva Protektorátu.

5. Písecká synagoga se postupně renovuje. Strakonická sice přežila válku, ne už komunismus. Na jejím místě stojí dnes obchodní dům Labuť.

6. V Blatné se narodila Zdenka Fantlová, která přežila Osvětim a také krutý pochod smrti. O své životní pouti napsala knihu Klid je síla, řek tatínek. Kvůli válce přišla o celou rodinu.

7. Téma holokaustu není kvůli nedostatku písemností v regionu moc probádané. Prácheňské muzeum v Písku nemá ve sbírkách žádné doklady o židovské komunitě. Po osudech deportovaných Židů ze Strakonicka pátrali dva roky studenti místního gymnázia. Po dvouleté práci vznikla kniha Zmizelí a nalezení. Teď se stejným projektem začala zabývat i písecká knihovna.

Názor odborníka

Pavel Sekyrka, historik a učitel

Proč chtěli nacisté vyhladit Židy? Odpovědí se zabývají historici, sociologové, filozofové více než šedesát let. Musíme si uvědomit, že Židé žili od druhého století ve vyhnanství v různých zemích světa. Protože neměli svou zem, stali se bezdomoveckým národem. O to více si chránili svou identitu. Když o nějaké kultuře nic nevíme, máme strach a rodí se xenofobie. Kromě toho si Židé nesli v křesťanské Evropě šrám z podílu na politické vraždě Ježíše z Nazaretu. Hitler se chtěl vypořádat se všemi „podřadnými rasami“, aby mohl vytvořit tu čistou. Na prvním místě byli Židé, jelikož oni byli podle něj podvodem evoluce. Proto mělo být jejich vyhlazení v plynových komorách plošné. Neměl přežít ani jeden.Francouzi nebo Angličané byli bráni jako nepřátelé, Žid jako veš. Hned na druhém místě po Židech měli podle ambiciózního plánu Reinharda Heydricha následovat Češi a Poláci. Drtivá většina Němců, navzdory zfanatizování, neměla o plynových komorách ani ponětí. Na holokaustu je ale jedna věc nová. Nejde jen o plynování, to byl způsob nahrazující finančně nákladné střílení. Nacisté určili jako první v dějinách, ne že je někdo rasově podřadný, ale že není ani člověk. Pokud tuto kategorii stanovíme jako výchozí, jsme schopni všechno znovu zopakovat.

Autor: Klára Dvořáková, Slávka Petráková
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!