Tři sta metrů za půl hodiny = bloudění

Redaktor Sedmičky běhal v lese na Budějovicku s mapou v ruce. Na chvíli se stal orientačním běžcem.

Stojím na kraji lesa u Rudolfova. Před sebou mám trať 3200 metrů. Normálně ji uběhnu za patnáct minut. Ještě netuším, že cíl uvidím za hodinu a čtyřicet minut.
Nepřepsal jsem se ani jsem si po cestě nezlomil nohu. Jen jsem místo klasického běhu zkusil běh orientační. Jaké to je skloubit dohromady fyzickou námahu a práci s mapou?
„Tady máte čip, který budete dávat do snímačů na kontrolách, a tady je papírek s jejich čísly a pořadím,“ podává mi dvě nutné pomůcky jeden z pořadatelů Zdeněk Blabla. Přidává i buzolu a snaží se mě s ní naučit pracovat. Tvářím se chápavě. Ve skutečnosti netuším co s tím, ale přiznat to nechci.
Minutu před vyběhnutím dostávám do ruky mapu, kde je zakresleno zaměření deseti kontrol na mé trase. Zazní klakson a vyrážím.
Brzy zjistím, že na plánku nechápu nic. Vybíhám rovně, ale kolečko s jedničkou na mapě je doleva. Takže rychle na západ. Trvá to asi pět minut, než dobíhám k první kontrole, ale brzy následuje zklamání. Číslo 105 není to, které hledám. Moje první kontrola má být podle papírku číslo 103.
Točím se v kruhu. Usuzuji, že když je tady 105, 103 musí být někde poblíž. Ale kde? Vracím se téměř na start a vybíhám znovu směrem, který se mi zdá lepší. Po chvíli jsem zase u stopětky. Bezradnost střídá vztek.
Vždy se odněkud některý z běžců vynoří. Těžko říct, kam kdo míří. Většina má jiné trasy. Každý volí vlastní cestu a nemá smysl se někoho držet.
Po třiceti minutách bloudění, kdy už jsem téměř rozhodnutý, že to vzdám, se jedné závodnice ptám na místo, kde jsem.
Samozřejmě úplně jinde, než jsem si myslel. Snažím se tedy vydat ve směru, kde by mohla být má první kontrola. Po dalším bloudění ji nacházím.
Přál bych si vidět výraz ve svých očích, když jsem uviděl číslo 103. První kontrolu jsem našel za necelých dvaačtyřicet minut. Od startu byla vzdušnou čarou tři sta metrů.
Už to jde rychleji. Na mapě se naučím rozpoznávat cesty. Jsou to ty černé čáry. To žlutě ohraničené by mohly být školky. Běžím a potkávám houbaře. Kousek za ním lidi se psem a občas některého závodníka.
Druhou kontrolu najdu za minutu a půl a třetí za dalších pět minut, což je slušné. Začínám se orientovat. Alespoň si to myslím.
Na třetí kontrole zaslechnu jednu závodnici, jak říká druhé, že jde na 119. Zbystřím a rozhodnu se ji sledovat, protože se zase trochu ztrácím. Za chvíli se mi její odbočení moc nezamlouvá. Vzpomenu si, jak mluvila o čtyřech návratech na start a zahnu na druhou stranu. Jsem u kontroly a nadšený, jak se mi to povedlo.
Radost rychle mizí při pohledu na číslo 115. Našel jsem svou sedmou kontrolu. Ale nebyl jsem předtím u čtyřky, pětky a šestky, což je zhruba třetina trati a druhý okraj mapy.
Co teď? Znovu zoufalství. Vybíhám proti směru. Najdu šestku i pětku, od které zrovna odbíhá ona závodnice, která podle mě běžela špatně. Po chvíli jsem u čtyřky, kterou můžu konečně označit čipem. A následuje úprk zpátky známou trasou.
Osmičku taky nacházím, devítka je kousek a desítka je jen devadesát metrů před cílem. Je konec. Výsledný čas? Sto minut a devětapadesát vteřin. Na nejlepšího v mé kategorii jsem ztratil sedmdesát minut.
„Jaké jsou první dojmy?“ ptá se mě Zdeněk Blabla v cíli. Přes hrozivý čas to nebylo špatné. Bavilo mě to. Nejlepší byl pocit, kdy jsem doběhl ke své kontrole a mohl se pochválit, jak mi to jde. O hledání nejrychlejších cest nemohla být řeč. Byl jsem rád, když jsem vůbec nějakou našel. V lese jsem potkával řadu dalších běžců i chodců různých věkových kategorií. Není to jednoduchý sport, ale může si ho užít skutečně každý.