Dlouhé čtyři roky čekaly Bílé Tygřice na svoji šanci. Pilně trénovaly a sbíraly zkušenosti v přípravných utkáních. V neděli 12. září se konečně dočkaly. Ve své prvoligové premiéře porazily na ledě Svijanské arény ženský tým Kobry Praha 4:2 a připsaly si první dva body do tabulky.
V sestavě vítězného týmu přitom nechyběla ani hlavní postava hokejových Tygřic – hrající asistentka trenéra Lucie Hromířová. Dívka z Plzně, která vedení Bílých Tygrů před několika lety přesvědčila o tom, že ženský hokej má v Liberci budoucnost.
„Hodně mi s tím ale pomohl i tehdejší asistent generálního manažera Bartoloměj Salanský. Stal se mým spojencem a vznik ženského týmu vyjednal,“ vysvětlila Hromířová.
Úspěšný nábor
Nově založenému týmu ale chyběly hráčky. A tak se v listopadu roku 2006 objevily v regionálním tisku inzeráty, zvoucí mladé dívky a ženy z okolí Liberce k náboru. „Čekali jsme, že přijde tak deset holek. A ono jich nakonec bylo padesát. To bylo neuvěřitelné číslo. Týden nato jsme už měly první trénink,“ vzpomíná hokejistka.
Čelem se ke svému novému týmu postavil také hokejový klub. Tygřicím dal k dispozici dvě šatny, zajistil pravidelné broušení bruslí a dívkám umožnil dvakrát týdně trénovat na ledových plochách v areálu Svijanské arény. Výstroj si ale musela každá hráčka sehnat sama.
„I s tím nám ale vedení Bílých Tygrů pomohlo. Něco málo jsme dostaly po klucích a něco si za hubičku koupily z bazaru, který na zimním stadionu funguje,“ dodala Hromířová.
Cesta do ligy
Navzdory slibnému začátku čekala Lucie Hromířová dlouhé čtyři roky, než se rozhodla Tygřice přihlásit do ženské prvoligové soutěže. Týmu totiž dlouho chybělo pevné jádro a hráček, které se účastnily prvního náboru, už zbylo jen pár.
„Hodně holek tým opustilo a nahradily je jiné. Byly jsme zkrátka takový průchoďák. Netroufla jsem si proto tým do soutěže přihlásit. Hrát první ligu, to už znamená nějakou zodpovědnost a ve hře bylo i dobré jméno Liberce v hokejovém světě,“ nechala se slyšet Hromířová.
Všechno se změnilo až v dubnu letošního roku.
„Na velkém sezení se zástupci hokejového klubu jsme se dohodli, že ženský tým do nejvyšší soutěže konečně přihlásíme. V opačném případě totiž hrozilo, že bude tým zrušen a hokejovým klubem už nebude dál podporován,“ poznamenala Hromířová.
Parádní start
V prvních třech ligových kolech liberecké hráčky rozhodně ostudu neudělaly. Po úvodním vítězství nad Kobrou Praha si v dalším kole poradily i na ledě pražských es, které dokázaly zdolat 6:2. A i když ve svém posledním utkání nestačily doma na Roudnici, do prvoligové soutěže vkročily tou správnou nohou.
„Pustily jsme se do toho s nadšením. Chceme dopadnout co nejlépe. Žádné cíle si nedáváme. Zatím se nám daří. Soutěž je ale na začátku,“ připomíná opora hokejových Tygřic. Doufá přitom, že vzestup ženského hokeje v Liberci bude pokračovat.
„S ženským hokejem začínají dívky obecně mnohem později než kluci. Až v nějakých dvanácti letech. Pokud by se to podařilo změnit a rodiče by svoje malé slečny vodili učit bruslit už odmala, společně do základny s kluky, úroveň by se hodně zvedla. A to na všech českých stadionech. V porovnání s Kanadou a USA jsme totiž ještě hodně vzadu,“ řekla Hromířová.
Na ledě od čtrnácti
Hokejovou kariéru odstartovala Lucie Hromířová ve čtrnácti letech. V Plzni tehdy existovalo úspěšné ženské družstvo a zrovna přibíralo nové hráčky. „První trénink si pamatuji dodnes. Dorazila jsem na něj totiž v dámských bílých bruslích s růžovou kožešinkou,“ směje se dnes Hromířová.
„Jenže mě to chytlo a pak už to šlo ráz na ráz. Nové pánské brusle, výstroj, hokejka. Spadla jsem do toho rovnýma nohama a nikdy nelitovala. Za Plzeň jsem nakonec hrála až do roku 2002,“ řekla hokejistka.
Zlom v kariéře přinesla až škola. Po šesti letech strávených v nejvyšší ženské soutěži byla talentovaná hráčka Plzně přijata na Technickou univerzitu do Liberce. Studovala tělocvik na pedagogické fakultě a zároveň si doplnila své trenérské vzdělání.
„V den konání trenérských zkoušek mě Bílí Tygři oslovili s tím, že bych mohla trénovat jeden z mládežnických týmů. A protože v Liberci žádné ženské mužstvo nebylo a mně se po hokeji vyloženě stýskalo, vzala jsem to. Brzy poté jsem se setkala s panem Salanským. A to, co následovalo, už je známá historie,“ dodala Hromířová.
