Vladimír Vagenknecht oslaví v srpnu třiaosmdesáté narozeniny. Zatímco většina jeho vrstevníků chodí na procházky do parku, krmí holuby nalámanou houskou či luští doma za stolem křížovky, Vagenknecht vstane ráno o půl šesté, oholí si tváře a jde do práce. V Masarykově ulici v centru Brna prodává gyros, který se honosí reklamním sloganem, že jde o „nejlepší v Brně“.
Příběh, kterak se starý muž dostal k rotačnímu grilu, připomíná tak trochu pohádku o tom, jak jeden chasník točil mlýnským kolem a čekal, až ho někdo vystřídá. „Byl jsem v důchodu a můj zeť mě požádal, abych každé ráno zašel do občerstvení, abych objednal maso a večer vzal celodenní tržbu.
Jednoho dne jsem přišel a prodavačka nikde,“ vzpomíná. Onen den se mu v hlavě mísily nejrůznější myšlenky. Přemýšlel, co se s jinak svědomitou prodavačkou mohlo stát. „Říkal jsem si, že je buď mrtvá, nebo se jí něco stalo a je v nemocnici. Jenže ve špitále nebyla a nezvedala telefon. Měla mozkovou mrtvici. Ležela doma a záchranáři ji našli až třetí den. Naštěstí se uzdravila, ale do práce se vrátit nemohla. No a od té doby jsem tady,“ vypráví Vagenknecht o tom, jak se před třemi lety dostal ke své práci.
Bývalý důstojník Československé lidové armády, který se v minulém století vyučil soustružníkem, dělá svou práci s láskou. „Kdybych to dělal pro peníze, tak bych tu už dávno nebyl. Prodejem gyrosu se totiž uživit nedá. Bývaly doby, kdy jsme prodávali několik set gyrosů denně. Teď je jich sotva padesát,“ říká. Konkurence v oblasti rychlého občerstvení je podle něj v centru města velká. „Vždyť je dneska na každých padesáti metrech jedno rychlé občerstvení. Ale tak dobrý gyros, jaký dělám já, nikdo nemá,“ chlubí se Vagenknecht.
Slova muže nejsou samochválou. Jen co v osm ráno otevře okýnko a vůně pečeného masa se dostane do Masarykovy ulice, začnou chodit první zákazníci. „Jak to, že jste nesnídala?“ ptá se prodavač první příchozí ženy. Nebyl čas, zní odpověď Jiřiny Malířové, zatímco jí Vagenknecht rozpůlí sezamovou housku a naklade na ní kousky pečeně, krouhaného bílého zelí a polije jogurtem. Ke stálým zákazníkům patří především střední generace jedlíků, nouze ale není ani o studenty.
Většinu z nich zná od vidění, některé osobně. Při přípravě gyrosu s nimi vždy prohodí pár slov. A zatímco se snaží, aby malý podnik vzkvétal, jeho o dva roky mladší žena na něj čeká doma. Pracovní zápřah mu prý nevyčítá. „Je ráda, že se večer kolem sedmé vracím domů. Už na mě kolikrát čeká u dveří,“ říká nejstarší prodavač řecké speciality nejen v Brně, ale dost možná i na jihu Moravy.
O výměně prodeje gyrosu za důchodcovské nicnedělání muž zatím neuvažuje. Alespoň v blízké budoucnosti. „Do devětadevadesáti let mám dost času. Chci totiž soutěžit s jedním Američanem, který zemřel ve 114 letech a skoro do stovky pracoval,“ naráží Vagenknecht na Waltera Breuninga, který coby nejstarší muž na světě zemřel v polovině letošního dubna.
Přestože odešel Breuning do penze už v sedmašedesáti letech, do devětadevadesáti ještě pracoval na částečný úvazek pro jednu zdravotnickou organizaci. „Do té doby budu každé ráno vstávat s chutí a těšit se na další den u grilu,“ plánuje vysloužilý voják, pro něhož je největším vyznamenáním zákazník, který se pro housku plněnou kousky masa rád vrací.
