Když člověk něco udělá vlastníma rukama, tak je strašně šťastný,“ líčí mi třicetiletý Honza ve staré holešovické továrně. Honza je vyučený řezbář. Podává mi ruku a druhou přemísťuje mou kabelku z oblasti výskytu lepidla do bezpečí.
Nadechuji se vůně dřeva. Vypráví mi o kurzu na úpravu a restaurování starého nábytku, který povede od podzimu, a kde se za čtyři víkendy frekventanti třeba naučí, jak si udělat stoly ze starých vinohradských dveří, nebo knihovnu ze věkovitých okenních rámů. Používá slova jako klíh, lepidla, ředidlo, původní technologie. Úplně vše nevnímám, v duchu se rozplývám radostí, že prý mi postačí dvanáct hodin práce a jeho rady, abych mohla opravit rozklíženou a oprýskanou tonetku po babičce, s níž jsem se v duchu a se slzou v oku dávno rozloučila.
Dělání je lék
S „do it yourself“ aktivitami se v poslední době roztrhl pytel. Lidé chodí ve volném čase okopávat záhonky, svářet, natírat police, sbíjejí nábytek z palet, vyrábějí si vlastní kosmetiku, zavařují, kompotují, pěstují. Oblíbeným narozeninovým dárkem se stal den v roli řidiče bagru nebo kombajnu. Když naše ruce mohou vytvořit něco hmatatelného, máme obrovskou radost. Při kancelářské práci ji nezažíváme často. Chybí pocit uspokojení z hotové práce. A tak nás vlastnoručně opravená police nebo ušitá sukně těší více než rostoucí křivky prodejů, kopy odeslaných e-mailů a strategiemi a plány popsané papíry.
„Potřebujeme vidět hmatatelné výsledky. Kancelářská práce zapojuje hlavně hlavu a často nenabízí skoro žádné,“ vysvětluje mi psycholožka a HR konzultantka Kateřina Kučerová. Práce rukama stimuluje obě mozkové hemisféry a podporuje i vyplavování hormonů. Radost z toho, že můžeme přiložit ruce ke společnému dílu máme i proto, že v korporátním světě je naší mantrou výkon a soutěž. Tuto situaci si pak kompenzujeme větší potřebou pospolitosti, sdílení a sdružování ve volných chvílích.
Pokoj č. 10
Od rána do večera v kanceláři vysedávala i Jana Pelánová. Původním vzděláním socioložka pracovala ve výzkumném týmu a v neziskových organizacích. I když dělala společensky užitečnou práci, řešila v ní složitá a vážná témata a výsledek byl nejistý a těžko měřitelný. Už po pár letech přišlo vyhoření a zdravotní komplikace. Začala snít o dílně. „Hledala jsem záclonky na chalupu a našla jsem weby plné krásných látek. Záclonky jsem sama ušila loni v létě,“ popisuje mladá tmavovláska, jak se zamilovala do textilu.
Nejdříve spustila e-shop se speciálními látkami. V nabídce má třeba biobavlnu z Japonska, USA či Francie. A od letošního srpna přidala veřejnou dílnu se šicími stroji. Vede mě po úzkých schodech dolů a ukazuje dílničku, kterou pojmenovala Pokoj č. 10. Čtyři pracovní místa se šicími stroji, žehličkami, látkami a špendlíky. „Velký tahák pro lidi je overlock – stroj umožňující sešívání a začišťování okrajů látek,“ vodí mě od jednoho rohu k druhému. Brzy chce pořídit i tzv. coverlock, který zase umí zapravovat zakončení, okraje a lemy.
Mezi jejími zákaznicemi jsou ženy ve věku 25 až 35 let, které přes den pracují v kanceláři. Největší zájem vyzkoušet si šití mají úplní začátečníci. Často k ní chodí i grafičky, programátorky nebo studentky uměleckých škol. Chtějí se poradit se zkušenou švadlenou, což je stojí necelou stovku na hodinu. Anebo se hlásí na složitější odborné kurzy, jež vede módní návrhářka.
Šití je nejjednodušší přístup ke kreativitě a je vlastně i pro ty, kteří, jako já, nejsou od přírody úplně zruční. „Design už někdo vymyslel a prsty zas až tak extrémně šikovné být nemusí, není to úplně jemná prácička,“ povzbuzuje mě majitelka Pokoje č. 10.
Strojovna v Krymské
Vlastní sukně, kabát nebo tričko je ale pro mnoho lidí šancí, jak se odlišit od průměru a neztratit se v davu. „Lidé jsou už zahlceni a přesyceni oblečením, které chrlí oděvní řetězce. Jsou navíc předražené, nekvalitní a vyráběné v neetických podmínkách. Takovou produkci nechtějí podporovat a přiklánějí se k trendu slow fashion,“ vypráví mi Martina Novotná, která provozuje už druhým rokem šicí dílnu Strojovna ve vršovické Krymské ulici. Nabízí opravy a úpravy oděvů, zakázkovou výrobu, kurzy šití a textilních technik.
I ona původně pracovala u počítače, ale cítila, že potřebuje něco jiného, a tak se se po osmi letech práce mimo obor vrátila k oděvnímu návrhářství, které původně vystudovala. Inspirovala se dílnami Textile Arts Center, které jsou na newyorském Manhattanu. Jejím typickým zákazníkem je žena mezi 30 a 40 lety, matky na mateřské, ale i muži, kteří se zajímají o opravy oděvů. „Většina jsou v šití začátečníci, nebo kdysi šili a chtěli by si dovednosti oprášit, anebo stroj od někoho dostali, zdědili,“ popisuje Novotná.
Upustit páru
„Chodí sem lidi, kteří potřebují upustit páru. Máme přes 700 kousků nářadí, stolní a pásové pily, kotoučovou brusku, potah, soustruh, průmyslové šicí stroje,“ vypočítává mi usměvavý padesátník Hank Zane. Provádí mě po 1500 m2 rozlehlé staré haly v Holešovicích. Továrna, kde se vyráběly technologie pro pivovary, je sídlem jeho hodinové dílny DIY (zkratka „do it yourself“). „Tohle přesně bych chtěl taky vyrobit,“ ukazuje mi Hank fotografii z roku 1928 s nápisem „Pivní výčepní automat B. H. Hellman, 1928“ a prozrazuje detaily kutilského plánu na sestavení geniální mašinky, která sama točí pivo.
Kde se odreagovat u strojů?
- Strojovna, Krymská 24
- Pokoj č. 10, Veverkova 10
- DIY dílna, Tusarova 31
Jdeme dál do části určené pro sváření a práci se železem. Další sekce je vyhrazena práci se dřevem. V rohu schne krásný stůl s dřevěnou šachovnicí. Vyrábí si ho mladý pár, který se nedávno přestěhoval do nového bytu. Chodí sem už třetí víkend a výsledek jejich práce krásně voní. Posledních pár úprav a mohou si ho vzít do kuchyně.
Nepřekvapí, že do Hankovy DIY dílny chodí lidé, jimž je okolo třiceti a živí je práce v kanceláři. „Chtějí mít něco, co si udělali, a ne koupili,“ vysvětluje mi Texasan, který sám už vystřídal řadu profesí. Byl učitelem, průvodcem adrenalinových sportovců, asistentem na pohotovosti. Zhruba třetina klientů dílny jsou vyučení řemeslníci, kteří se živí jako údržbáři či tzv. hodinoví manželé a dílnu využívají pro opravy. I Hank původně začínal ve Švédsku jako hodinový manžel. Spolu s dalšími našli prostor, který sdíleli jako dílnu a postupně pronajímali dalším profesionálům. Nebyl to ale žádný zlatý důl, takže když mu do cesty vstoupila krásná Češka, rozhodl se celý byznys přesunout na jih. Před třemi lety spustil projekt ve staré třísetmetrové hale, ale dařilo se mu tak dobře, že se letos přestěhoval do pětkrát větších prostor.
Chodí k němu mladí lidé z uměleckých škol nebo třicátníci, kteří si doma chtějí udělat malé úpravy. Anebo kurz dostali jako dárek. Začátečníci se učí vyrobit šuplík a za pomoci Hanka a jeho čtyř zaměstnanců pokračují ke složitějším projektům. Na schodech do patra potkáváme Andrése, který v civilu pracuje ve výzkumném ústavu Akademie věd. Ukazuje mi svůj výtvor, box na kempování. „Když ho složím dozadu do auta, je to dvojbouda na převážení psů a v rozloženém stavu je z něj postel, takže v kempu nemusíme spát ve stanu, ale vzadu v autě,“ září hrdostí. Vůbec nevadí, že není odkojený pořady Přemka Podlahy.
O pár metrů dál mladá divadelní scénografka vytváří pro jedno z představení originální lavičky. „I kdybych dostala práci ve velkém divadle, stejně bych si některé kulisy dál vyráběla sama. Je to návykové,“ směje se. Mezi klienty jsou i umělci, kteří uzavřou dlouhodobou dohodu a na malém kousku si udělají pracovní studio. Malíři, ale nejčastěji šperkaři. Hank pro ně chce v části dílny, která ústí do ulice, na jaře otevřít obchůdek. Budou tu moci své výtvory prodávat. Přeměna „homo officis“ v člověka dílenského tak bude dokonána.
Šiju, šiješ, šijeme
- Více než 44 % Čechů si někdy vyrobilo nějaké oblečení. Z toho bylo 61 % žen.
- Muži se stávají návrháři, když si tvoří vlastní trička a šortky, zatímco ženy si troufnou na sukně, šaty, kalhoty. Muži častěji než ženy spíchli kostým na karneval.
- Naopak služby švadleny nebo krejčího využívá přibližně polovina respondentů průzkumu, který se uskutečnil v první polovině letošního roku. Nejčastěji na úpravu nového oblečení.
