Tvoří oceňovaná umělecká díla, ale když o ní někdo řekne, že je výtvarnice či umělkyně, jí se to nelíbí. „Výraz výtvarnice zní komunisticky. Slovo umělec ve mně zase evokuje umrlce. Nepojmenovávám se. Jsem zkrátka Kateřina Šedá,“ říká Brňanka, která je další osobností seriálu Generace 77.
Drobná žena se ve svém díle, které vystavuje i prestižní londýnská galerie Tate Modern zaměřila především na Líšeň. Městskou část, kde vyrůstala a dodnes žije.
Šedá se narodila v prosinci 1977. Odmalička ji bavilo kreslení, přestože z výtvarné výchovy na základní škole měla dvojku. Umění ale chtěla studovat, a tak se na truc rodičům přihlásila na Střední školu uměleckých řemesel v Brně.
„Děsila jsem se toho, že budu prodávat někde v obchodě. Osm hodin denně bych dělala to, co mě nebaví. Nechtěla jsem zkrátka strávit půlku života něčím, co mě nezajímá. Proto si svůj život plánuji sama a nikdo mi nedává úkoly. Byť jsou pro někoho mé projekty zvláštní, naplňují mě,“ tvrdí Šedá.
K jejím svérázným akcím patří například ta, kterou před jedenácti lety nazvala Spaní na hrobech. Spočívala v tom, že týden přespávala na hřbitově. Každý den na jiném hrobě. Nepotřebovala obecenstvo ani nějaký hmatatelný výsledek. Dnes na to vzpomíná jako na „hřích mládí“.
Normální sobota
První velkou výzvou byla pro Šedou práce s bezmála třemi stovkami obyvatel Ponětovic na Brněnsku. Ti o vlastní vesnici tvrdili, že se tam nic neděje, přesto v roce 2003 zažili něco mimořádného. „Byla to oslava normálnosti. Jednu sobotu zkrátka dělali to, co normálně. Akorát hromadně,“ vzpomíná Šedá na projekt Nic tam není.
Do Ponětovic chodila výtvarnice rok. Den co den tam strávila osm hodin. „Lidi mě tam už nenáviděli. Říkali, že je to pitomá akce Z. Přesto se podařilo, aby všichni obyvatelé dělali celý den totéž. Všichni současně vstali, šli na nákup, poobědvali stejný oběd, odpoledne se sešli u piva a večer v deset zhasli,“ přibližuje Šedá akci, kterou zároveň natáčeli dokumentaristé v čele s jejím manželem, režisérem Vítem Klusákem. Ten je autorem kontroverzního dokumentu Český sen.
To, co se Šedé podařilo ve vesnici za Brnem, chtěla aplikovat i na lidi v rodné Líšni. Projekt měl název Každej pes, jiná ves. Týdny obcházela Šedá líšeňské sídliště a opisovala ze zvonků jména. Podle tohoto adresáře pak zaslala tisícovce rodin košile s motivy barevných fasád panelových domů. Jako adresáty a odesílatele uváděla jednotlivé obyvatele sídliště, čímž vytvořila dvojice navzájem neznámých lidí.
Z tisícovky rodin si u líšeňského starosty stěžovaly jen dvě. Nelíbilo se jim, že výtvarnice „pokoutně“ získala jejich jméno a adresu.
„Chci lidi stmelovat, ale někteří to nechápou,“ říká o sobě Šedá. Má pocit, že se lidé po roce 1989 do sebe uzavírají. „Ploty zmizely z hranic, ale lidé ho mají v sobě. Jsou zavření doma a nikam nechodí. Proto je chci spojovat tím, co je vlastně rozděluje. Třeba právě těmi ploty,“ vypráví Šedá.
Stmelit lidi ploty byl pro Šedou oříšek. Dvacet obyvatel Líšně proto pozvala na zájezd do Berlína, kde se konalo umělecké bienále. Měli za úkol přelézt zeď sestavenou z různých druhů plotů, jež autorka v Líšni viděla. Podmínkou ovšem bylo, že musejí oslovit souseda a vzít si s sebou něco, pomocí čeho by bariéru přelezli.
Přemlouvání trvalo půl roku, protože lidé nechtěli jet zrovna s tím sousedem, který bydlí vedle. Šedé se nakonec podařilo dostat do autobusu čtyřicet lidí, kteří si s sebou na přelézání plotu vezli židle, žebříky a dokonce i vanu.
Dřina na projektech, do kterých se Šedá pouští, zaujala i jejího profesora Vladimíra Kokoliu na Akademii výtvarných umění v Brně. „Pro Kateřinu bylo vždycky charakteristické hluboké sfárání do problému, kdy mapuje podloží, a už tato fáze obvykle přináší pozoruhodné výsledky,“ říká Kokolia.
Podle něj si výtvarnice na sebe bere velké břemeno. „Jde do neznáma. Do míst, o jejichž existenci někteří umělci ani netuší, nechce nic menšího, než předefinovat umění. A to ne cestou vyhlašování ne-umění, ale úsilím dělat skutečně poctivě svou věc,“ hodnotí Kokolia práci líšeňské umělkyně.
Kdo vypadá jak Líšeň?
Jedním z posledních projektů, na kterých nyní Šedá pracuje, je Líšeňský profil. Do Staré Líšně zve desítky malířů z České republiky. „Nejsou to žádní Lojzové, jsou to významní umělci. Vybírají člověka, jenž se nejvíce podobá místu. Namalují ho a jeho tvář zasadí do krajiny. Chtěla bych tím vytvořit pověst. O člověkovi, jehož tvář je podobná Líšni,“ plánuje Šedá.
