Letos v květnu padnul v aukční síni další rekord. Alžírské ženy jsou jedním z posledních významných Picassových pláten v soukromých rukou. Kdo se z nich těší a kde, není známo, ale ví se, že byl za tuto slast ochoten zaplatit 115 milionů liber.
Jeff Koons, současná americká superhvězda mezi konceptuálními umělci, v 80. letech obchodoval na Wall Streetu, aby finančně dotoval svou instalaci basketbalových míčů elegantně umístěných přesně ve středu skleněného akvária na ocelových nohách. Vtipná instalace nazvaná ekvilibrium míčů zaujala kyperského průmyslníka. Dakis Joannou si tehdy relativně neznámého Koonse koupil (z dnešního pohledu za pouhých 2700 dolarů) a před dvěma lety ho zapojil do designu fantastické super jachty případně pojmenované Guilty. Je to ideální spojení talentovaného umělce a nesmírně bohatého magnáta podporujícího současné umění. Ale podobný vztah je spíše výjimečný než běžný.
Když Medicejští zadávali práci Michelangelovi nebo Leonardovi, činili tak hlavně proto, aby se zavděčili církvi a dostalo se jim odpustků. Coby bankéři se denně dostávali do rozporu s církevní doktrínou zakazující bohatnout z půjčování na úrok. Financováním velkolepých děl vlastně rozpumpovali renesanci. Michelangelo by si bez sponzorů sotva mohl někde uloupnout kousek mramoru a dlabat na dvorku Davida. Velkolepé umění potřebovalo peníze. Spoustu peněz.
Úspěšný umělec a transvestita Grayson Perry v přednášce „Kdo rozhoduje o tom, co je dobré umění?“ popisuje, jak na jednu svou vázu vypodobnil jména asi padesáti sběratelů – a zafungovalo to. Dakis Joannou své jméno v glazuře spatřil a keramiku koupil. Dříve platilo, že vás museli uznávat umělečtí vrstevníci, pak sběratel, pak galerie a pak veřejnost. Perry dokládá, že nyní je to složitější. Začínající umělec potřebuje sběratele s renomé. Donedávna byl Saatchi bezkonkurenčně tím nejlepším, co mohlo moderního umělce potkat. Ale když se nakoupených děl začal zase zbavovat, zpochybnil jejich hodnotu a několik umělců dnes odmítá své dílo prodat, když se dozvědí, že kupujícím je právě někdejší reklamní maestro Saatchi. Když se dnes obrovské prostředky v globálním měřítku znovu koncentrují v rukou menšiny, situace pro umělce by teoreticky měla být ideální. Nejbohatší mají takový přebytek, že nutně potřebují co nejširší portfolio pro jeho využití.
Tichošlápci Švýcaři už v roce 1854 přišli v Ženevě s první „volnou zónou“. Původně šlo jen o to ukládat zlato mimo prostory banky, aby ho klienti nemuseli přiznávat. Tyto zóny se dnes vyskytují třeba na letištích a jsou čím dál populárnější mezi „uber rich“ na všech kontinentech. Umění, které se nevejde do nemovitostí, má bezvadnou klimatizaci a bezprecedentní bezpečnostní opatření v hangárech, které spíše připomínají moderní galerii než sklad. Natural Le Coultre se jmenuje jedna ze skladovacích společností. A její čilý švýcarský majitel Yves Bouvier se tentokrát neobjevil v novinách z důvodu další expanze své mimořádně úspěšné firmy, ale protože ho zažaloval jeden z klientů (ruský miliardář Rybolovljev) za to, že předražoval umění. Další výhodou skladů je to, že díla mohou změnit majitele, aniž by se o výtěžek někdo musel dělit se státem, galerií či aukční síní.
Bouvier prodal Rybolovljevovi za jednu dekádu díla v hodnotě dvou miliard. V Rusově skladu je coby investice uložen da Vinci, Modigliani, Toulouse-Lautrec a další. Letos v únoru jejich plodná spolupráce skončila, když Bouviera na základě podvodných cen v Rybolovljevově domě v Monaku zatkla a uvěznila policie. Svět sběratelů se zatřásl a my ostatní jsme měli vzácnou možnost nahlédnout, jak nejpozoruhodnější plátna slouží daňovým únikům. Najednou si ekonomové začali klást otázku: Neslouží temný systém k manipulaci trhu? Mnohamilionové transakce probíhají bez jediného záznamu. V posledních osmnácti měsících došlo k bezprecedentnímu růstu cen, přičemž obrat obchodu s uměním se předloni vyšplhal na 47 miliard eur. Částečně to vysvětluje přírůstek sběratelů na nových trzích, částečné rekordně nízké úroky, které vedou superbohaté k tomu, aby investovali do „reálného“ jmění.
Ekonom a vášnivý sběratel Nouriel Roubini letos v Davosu varoval, že umění je zneužíváno k praní špinavých peněz. Zatímco Sotheby‘s a Christie‘s si dávají práci s detailním ověřováním, dealeři přiznávají, že se původem peněz netrápí. Vysoké ceny během jediné generace vytlačily z trhu doktory, právníky a další příslušníky středního stavu, kteří si kupovali umění pro radost. New York Times předpovídá, že na tento trend doplatí nejvíce sami umělci, kteří přijdou o zákazníky, neboť hrstka pragmatických miliardářů je nezachrání. Mezitím ISIS plení kolébku civilizace a prodává starověké skvosty na černém trhu, aby nám džaurům mohl lépe stínat hlavy. Trh s umění bývá málokdy nudný.
