Umí zatancovat vrtulník a želvu

Pirueta ve stojce nebo salto vzad? Pro trojici sedmnáctiletých kluků z Revolution Crew žádný problém. Break dance dělají tři roky a učí se další triky.

Martin Leština, Michal Hosnedl a Ondřej Turek. Tři obyčejní kluci v širokých kalhotách, volných tričkách a s čepicí na hlavě. Říkají si Revolution Crew. O co jim jde? Stačí zmáčknout knoflík na přehrávači a trojice mladíků se automaticky pouští do tance. Propadli totiž stylu zvanému break dance. „Přijdu na internát, pustím muziku a už jedu,“ popisuje Martin Leština. Dřív dělal karate, avšak break dance mu učaroval víc. Přiznává ale, že síla, kterou se naučil využívat v bojovém sportu, se mu teď hodí. Z celé party je totiž největší specialista na salta.
„Všichni musí umět všechno. Sice jsme každý lepší v něčem jiném, ale na soutěžích se nedá zaměřit jen na jeden trik,“ tvrdí Ondřej Turek.
Právě hned první soutěž, na jakou se Revolution Crew vydali, byla rozhodující. „Naprosto jsme tam vyhořeli, ale paradoxně nás to nakoplo,“ tvrdí Michal. A Ondřej ho doplňuje. „Poprvé jsme si pořád šetřili triky na pozdější dobu a nevydali jsme ze sebe všechno. A tak jsme okamžitě vypadli,“ říká Martin.

Soutěž jako improvizace

Soutěžní skupiny nedostávají za svá vystoupení body, ale vždy tancují dva týmy proti sobě a do dalšího kola postoupí ten lepší. „Hodnotí to vždycky borci, kteří už něco dokázali a jsou autority. Předem jenom víme, jaký bude dýdžej, něco málo si v předstihu připravíme, ale potom už je to improvizace na hudbu,“ vysvětluje princip soutěže Michal.
Hlavní není předvést v soutěži jen ty nejtěžší triky, ale důležité je, aby tanec byl plynulý a respektoval hudbu. Podle tanečníků je podstatný čistý projev bez velkých výkyvů. Právě soutěže jsou pro kluky největším zdrojem inspirace, která je motivuje učit se další triky. „Objíždíme soutěže, i když dopředu víme, že nemáme šanci dostat se nějak výš. Konkurence je totiž v Čechách opravdu velká a úroveň hodně vysoká,“ tvrdí Michal. V Hradci jsou ale podle svých slov jediní, kdo se věnuje tanci, se kterým přišla poprvé afroamerická mládež v Jižním Bronxu v New Yorku v sedmdesátých letech.
Break dancu se věnují už tři roky. Přešli k němu plynule od parkuru, tedy skákání a překonávání překážek v terénu. „Postupně to nadšení z parkuru vyprchalo, nebylo už jak jít dál,“ tvrdí Ondřej. K break dancu ho přivedla až náhoda. Se školou byl na akci, kde viděl i krátké vystoupení break dancu. „Byl to takový zvláštní pocit. Najednou jsem si řekl, že tohle chci dělat,“ vzpomíná Ondřej.
Za začátku zkoušel tancovat jen doma a občas se pochlubil kamarádům. Jak se Ondřej zlepšoval, tak se přidali Michal i Martin. Asi po roce mohli vyrazit na první soutěž.
Každý z kluků jsou teď na jiné škole. Ondřej studuje na gymnáziu v Hradci. Martin je v prvním ročníku Střední školy řemesel v Třebíči na oboru umělecký kovář a Michal je na průmyslové škole v Písku. Času sice už tolik nemají, ale když v pátek přijedou domů do Jindřichova Hradce, jdou si společně zatancovat do tělocvičny v Merkuru.

Každý má svůj oblíbený trik

„Prostor byl od začátku náš základní problém. Neměli jsme kde trénovat, tak jsme to zkoušeli, kde se dalo. Až nakonec se pro nás našla tělocvična na sídlišti v Merkuru,“ říká Ondřej. Na většinu triků jako je třeba backspin – točení na zádech – totiž potřebují rovný a hladký povrch. Jiné triky ale zvládnou třeba i na chodníku. A co dělají kluci nejradši? Michal a Ondřej se shodují, že nejradši zkoušejí power movies, tedy triky, jejichž základem je točení. Naopak Martinovi nedělá problém předvést jakékoliv salto. Triky se učí i díky nahrávkám na internetu, kde jsou jednotlivé pohyby popsané a natočené.
„Jsou triky, které se učím třeba půl roku. Teď je pro mě nejdůležitější, abych se po bouračce dostal zpátky do formy,“ uzavírá Ondřej.