Kladenský obchodník Alois Frank přišel 26. února 1948 ráno ke svému obchodnímu domu v ulici Ivana Olbrachta, přes práh už se ale nedostal. V cestě mu stála část zaměstnanců a odmítla jej pustit dovnitř.
Obchodní dům Frank se tak stal prvním podnikem v Kladně, nad nímž převzal kontrolu akční výbor obrozené Národní fronty. O pár dní později okresní národní výbor (ONV) rozhodl o zavedení národní správy. Franka poslali komunisté na šest let zametat podlahu do truhlárny v Poldovce.
„Dědeček dovnitř nesměl a ostatní z rodiny si museli do hodiny vzít svoje věci. Jediný, kdo mohl v obchodě ještě tři roky zůstat, byl náš otec Miroslav, dědečkův nejmladší syn. Byl nákupčí, a tak ho potřebovali,“ vypráví smutný příběh rodiny Frankova vnučka Marie Bednářová.
Důvodů, proč si kladenští „revolucionáři“ vybrali v první vlně znárodňování právě Franka, je několik. Oficiálně ve výměru ONV ze 3. března 1948 tvrdili, že v podniku je ohrožen plynulý chod výroby a hospodářského života. To však tehdejší majitelé rázně popírali. „Snažíme se, aby zákaznictvo našeho obchodu bylo v plné míře a v rámci plánovaného hospodářství zásobováno a uspokojeno. Nejlepším důkazem toho jest, že tržby v lednu a únoru 1947 činily v našem obchodě Kčs 2 174 367,60 a 2 387 237,10 a v měsících lednu a únoru 1948 Kčs 1 918 816,20 a 2 305 868, 20,“ argumentovali z 15. března 1948 společníci firmy Alois Frank a spol. v právnicky formulovaném odporu proti zaslanému výměru. Marně. O převzetí obchodního domu už bylo rozhodnuto.
Padesát zaměstnanců obchod neměl
Jeho majitel, kterému patřil také rohový dům v současné ulici Generála Klapálka, dostal navíc na výběr. Buď se vzdá tohoto domu nebo zahrady u jatek. „Dědeček chtěl zahradu, takže mu tam přistavěli suchý záchod a špajz a bydlel s babičkou v zahradním domku,“ konstatuje Bednářová.
„Dlouho nám tvrdili, že obchodní dům dostal národní správu automaticky, protože měl víc než padesát zaměstnanců. Ani to není pravda,“ doplňují sestřenici Marii Martin a Zdeněk Frankovi. Z dochované fotografie Aloise Franka a jeho zaměstnanců ze čtyřicátých let 20. století je patrné, že tolik lidí u něho nikdy nepracovalo. V době, kdy obchod akční výbor přebíral, v něm bylo podle účetnických knih jedenatřicet zaměstnanců a deset učňů. „Kdyby chtěli, mohli si to ověřit,“ říká Bednářová.
Hlavním důvodem pro znárodnění tak mohlo být to, že Frankův obchod patřil k nejmodernějším podnikům v Československu. Původní dům stál v těchto místech už koncem osmdesátých let 19. století, po požáru v roce 1940 jej ale nechal majitel přestavět v duchu moderního funkcionalismu. Projekt vypracoval český architekt Jan Gillar, který navrhl i pražský obchodní dům Bílá labuť. Moderní budova byla vybavena na míru vyrobeným nábytkem z holešovické firmy Pisch. „Zrekonstruovaný obchodní dům přivítal své zákazníky zvětšenou prodejní plochou v přízemí a nově zbudovanými suterénními prodejními prostorami. Spojovacím článkem celého obchodního domu se stalo elipsovité schodiště v zadní části domu, propojující jednotlivé pasáže,“ popisuje v knize Procházka Kladnem archivářka Irena Veverková.
„Maminka už tam nikdy nevkročila“
„Dědečkův obchodní dům skutečně vypadal jako malá Bílá labuť. Byl zrekonstruovaný, a byl to největší a nejmodernější obchod v Kladně. To bylo hlavním důvodem, proč mu ho sebrali,“ myslí si vnuk Martin Frank. V obchodě zůstalo i nakoupené zboží, přesto rodina Frankova ještě dlouho čelila nečekaným prohlídkám státní bezpečnosti, jejíž příslušníci hledali schovaný majetek. To už se přitom obchodní dům Frank přejmenoval na Sirénu. V osmdesátých letech 20. století pak změnil vzhled.
„Maminka Helena do obchodního domu už nikdy nevstoupila. Říkala: Jednou mi to zakázali, tak mě tam nikdo neuvidí. Když jsme něco potřebovali, vběhla jsem do obchodu já a přinesla to mamince ven ukázat. Naštěstí tam byla pořád ještě část zaměstnanců, kteří nás znali, a tak to dovolili,“ vzpomíná Bednářová.
Zpátky rodině se dům vrátil až v restituci.
