Přijeli do Ústí nad Labem na krátkou návštěvu, ale časem zůstali natrvalo. Mají ve městě své rodiny, ale jejich kořeny jsou tisíce kilometrů daleko. Mají svůj okruh přátel, ale od Čechů se liší. Cizinci, Ústečané, kteří v mnohém předčili Čechy.
Nadia Surel Novotná – výtvarnice z Bulharska
Její první zakázkou v Česku byla pražská restaurace, kterou navrhovala pro Dagmar Havlovou.
„Malované sklo, mozaiky, ornamenty na stěnách, kazetový strop, to vše jsem tehdy dělala sama vlastníma rukama. Teď už spolupracuji s dalšími řemeslníky. Po letech zkušeností vím, co mohu od nich chtít a jaké materiály kombinovat,“ říká Nadia Surel Novotná.
V Ústí už deset let navrhuje interiéry a vytváří atypické doplňky. Naposledy „namalovala” například studovnu na Fakultě sociálně ekonomické ústecké univerzity.
Moře, slunce, přírodní materiály, pestrá paleta barev a duchovní symbolika nejen Balkánu jsou součástí její tvorby. Osudově zasáhl Balkán i do jejího života, když před deseti lety poznala na jedné tradiční bulharské slavnosti svého budoucího manžela, novináře. Do Bulharska přijel z Ústí psát reportáž. S ním pak do Čech přijela natrvalo. Největší potíží byla jazyková bariéra.
„Manžel byl pracovně na cestách, takže jsme se příliš nevídali. Tak jsem mu po bytě nechávala diář se slovy, která jsem potřebovala přeložit a naučit se je,“ vzpomíná Surel.
Při poradách a konzultacích se zákazníky už její cizí původ připomíná jen měkčí přízvuk. Nezvykla si ale na českou mentalitu.
„U nás v Bulharsku jsou lidé otevřenější, i když žijí skromně. Také se umí radovat z maličkostí a více si užívají života,“ dodává návrhářka.
Bortnovsky a Gončarov – krajané z Ruska
Jednou z věcí, díky které jsou Češi ve světě uznávanými, je výroba nehořlavých materiálů. Zásluhu na tom má i Rus z Ústí, Oleg Bortnovsky, který už sedmnáct let pracuje pro ústecký Výzkumný ústav anorganické chemie. Původně přijel také jen na návštěvu.
„Vystudoval jsem v Moskvě Mendělejevovu univerzitu. Ale v Rusku nemají vědci pro výzkum příliš vhodné podmínky. Proto když děkan naší fakulty chemie dostal zvací dopis od výzkumného ústavu, že hledají odborníky, souhlasil jsem a vyrazil,“ vysvětlil svou cestu do Ústí Oleg Bortnovsky.
Původně měl smlouvu jen na rok. „Vyhovovalo mi to, protože jsem byl mladý a měl jsem plány podívat se ještě dál na západ. Ale pak jsem se víc věnoval práci, udělal v Praze doktorát z chemie a dnes už bych Ústí za jiné město nevyměnil,“ svěřil se vědec.
Ústí nad Labem přirostlo k srdci i jeho krajanovi Vladimíru Gončarovi. Většina návštěvníků Severočeského divadla opery a baletu si ho pamatuje jako Čobana z Cikánských kořenů, za kterého získal vloni cenu Thálie.
„Netoužím po slávě a ani bych se kvůli ní nestěhoval do Prahy. Stačí mi, když mám dobrou práci a jí potěším diváky. Ti mě občas osloví třeba v obchodě a představení pochválí,“ konstatoval tanečník. V ústeckém divadle získal angažmá před deseti lety, když uspěl v konkurzu na divadelní postavu. Ze začátku občas zažil nepříjemné situace,. „Lidé na mě občas koukali svrchu, že jsme cizinec,” říká Gončarov. Ale jeho vztah k Čechům to nijak neovlivnilo.
„Nemám rád škatulkování. Už proto, že se špatnými vlastnostmi jako je závist, lež, vypočítavost, s těmi jsem se setkal i v Rusku. Myslím, že lidé jsou všude stejní. Záleží jen, jestli člověk pozná těch dobrých lidí víc,“ dodává.
Cezar Ciomaga – učitel s dlátem
Osudové setkání s dobrými lidmi v Česku zažil truhlář a restaurátor Cezar Ciomaga z Rumunska. Než ale k tomu došlo, musel projít nepohodlnou cestu, například uprchlickým táborem v Červeném újezdě nad Bílinou.
V rodném Rumunsku vystudoval vysokou školu pedagogickou. Ale plat učitele byl nízký, tak se ještě vyučil truhlářem a udělal si specializaci na restaurátorství.
„Na vysoké jsem studoval angličtinu a francouzštinu. Měl jsem plány odjet truhlařit do Francie, ale v Německu mě dvakrát chytli a odvezli do Čech. Protloukal jsem se, jak se dalo. Musela mi stačit třeba čtvrtka chleba na den a vodu jsem pil z kašny,“ vzpomíná truhlář.
Když se dostal do tábora, hledal práci přes inzeráty. Ale bez tlumočníka žádné zaměstnání nenašel. Příležitost si ho našla sama. Od jedné truhlářské firmy z Vaňova dostal nabídku pracovat na zakázku.
„Majitel firmy mluvil jen rusky, takže jsme si moc nepopovídali. Ale jeho manželka mluvila francouzsky, a to bylo moje štěstí. Každý den jsem se pak v práci naučil dvě nová slova česky, a tak jsem začal rozumět,“ vysvětlil Ciomaga.
V současné době už má v Ústí vlastní firmu na restaurování a výrobu nábytku. Jak říká, měl štěstí, že našel dobré lidi. „Nemyslím si, že by Češi byli xenofobní. Naopak, někteří mi hodně pomohli. Češi mají rádi rodinný život a své soukromí, proto se mohou zdát uzavření. Ale kdo by si dnes soukromí nechránil,“ dodává truhlář.
