Útěk z reality. Za životem Slovanů, k filmu, psům či tankům.

Někteří lidé do sebe nechají kousat psy, jiní sbírají tanky, natáčejí filmy nebo žijí jako Slované.Sedmička pátrala po netradičních koníčcích.

Někteří lidé na Karvinsku mají tak neobvyklé koníčky, že si jejich okolí ťuká na čelo. Sedmička vyzpovídala čtyři z nich.
Štěpán Januszek se před šesti lety rozhodl vyzkoušet v lese novou kameru. S kamarády vzali maskáče a šli si do lesa hrát na vojáky.

„Po přehrání videa v počítači nás napadlo, že bychom z toho mohli zkusit udělat film,“ říká Januszek. V prvním válečném snímku nechyběla střelba ani kečup, tekoucí ze zranění aktérů. „Jen tak, bez přípravy, bez scénáře jsme šli a válčili,“ usmívá se Januszek.
Netrvalo dlouho a z desetiminutových filmečků se staly opravdové promyšlené filmy. „Dnes už máme práci pečlivě rozdělenou, na filmech pracuji hlavně s kolegou Davidem Fójcikem a herců máme zhruba tak třicet,“ informuje Januszek.
První film, který natočil, se jmenoval Tam kde slunce nesvítí a pojednával o bitvě o lesopark Dubina. „Hráli v tom čtyři lidé, nicméně ve filmu zemřelo asi dvacet postav,“ vypráví Januszek. Poslední snímek měl premiéru v září. Drama Jack je o muži, jemuž karvinská drogová mafie zabila bratra a Jack se vydává na krvavou cestu za pomstou.
„Během natáčení filmů Matrix a Soudruzi ve zbrani na nás opakovaně přijeli karvinští strážníci, v prvním případě nás na sídlišti někdo viděl se vzduchovkou, jak běháme po panelácích, a ve druhém případě při nočním natáčení kvůli podezření ze vstupu na cizí pozemek. Na tyto zážitky se opravdu nezapomíná, zvláště, když nás strážníci prohledávali a našli u nás spoustu zbraní, hořlaviny, a k tomu všemu jsme byli všichni v sovětských uniformách,“ vzpomíná Januszek. On a jeho tým už několikrát zažili i atmosféru pravé premiéry. „Poslední dva filmy měly na premiérách mezi našimi fanoušky obrovský úspěch. Konaly se v kinorestauraci Oceán a dohromady se jich zúčastnilo na tři stovky lidí,“ je pyšný na svůj koníček Januszek.

Jak žili naši předkové

Jaroslav Rabajda je členem skupiny oživlé historie. Spolu s několika přáteli se zajímá o život Slovanů na Velké Moravě. A to i prakticky. „Máme dobové kostýmy, jak letní, tak zimní. Oblečení si šijeme sami z původních materiálů,“ dodává Rabajda. V dobovém oblečení a s dobovou výbavou chodí i na výpravy do hor. Letos na podzim je čeká i lov vlka. „Vytvoříme lovecké družiny, které společně dohromady tvoří loveckou výpravu. Družinu tvoří jeden lovec a jeden až tři pomocníci, kteří o lovce pečují za to, že je živí,“ pokračuje Rabajda. V průběhu roku pořádají akce, kde oživují i původní slovanské svátky s cílem přiblížit kulturu našich předku, a mít tak vztah k místu, kde žiju. A takovými svátky je například Slunovrat a vynášení Moreny. Někdy se dokonce pustí i do staroslovanské kuchyně a uvaří třeba placky z mrkvového mázu.
„Potřebujeme na ně půl kila žluté mladé mrkve, starý chleba nebo nahrubo namletou mouku na zahuštění, tři vejce a na dochucení med, březový sirup a případně i rozinky nebo oříšky,“ vyjmenovává Rabajda.

Po polích v tanku

Přes dvacet tanků a jiných kusů vojenské techniky stojí na poli Josefa Czudka. Spolu s bratrem si zřídili malé technické muzeum. Jejich zajímavou sbírku tak může vidět každý, kdo má zájem. „Na začátku toho všeho byl seriál Čtyři z tanku a pes, který jsme rádi sledovali,“ vypráví Czudek. Tanky a vojenskou techniku sbírá po celém Česku i v sousedních zemích. „Tank T-34, který patří k mým nejlepším kouskům, jsem objevil v jednom bratislavském JZD. Byl skoro celý ponořený v bahně. Tak jsme ho vytáhli a odvezli si ho. Vyrobený byl ještě v roce 1945 a je dost možné, že se účastnil i sovětské ofenzívy,“ popisuje Czudek. O svá vozidla se vzorně stará. „Tanky jsou skoro všechny pojízdné. Ty které ne, rekonstruujeme a snažíme se je zprovoznit. Každoročně dvakrát až třikrát do roka vyjíždíme na vojenské akce do Polska. Vojenské muzeum jsme plánovali otevřít pro veřejnost v loňském roce. Kvůli obchvatu Jablunkova jsme půjčili pozemky určené pro tankodrom stavebním firmám, a proto jsme museli otevření odsunout,“ dodává Czudek.

Psi někdy kousnou vedle

Radek Vojkůvka do sebe nechává už deset let kousat psy. Tehdy si poprvé oblékl figurantský oblek a na ruku nasadil rukáv, po kterém psí čelisti prahnou. Několikrát týdně se dívá do očí nebezpečně vypadajícím psům, ba co víc, snaží se je rozzuřit. Pak se proti němu rozběhnou a kousnou. „Párkrát se mi už stalo, že pes kousl mimo oblek, přímo do mě, to ale k tomuto koníčku patří. V naprosté většině je to ale omylem. Pes v zápalu boje prostě kousne, kam nemá. Proto my figuranti používáme ochranné obleky. Jsou ale i psi, kteří koušou ze strachu a těm je potřeba se věnovat víc a vybudovat si vzájemnou důvěru,“ vysvětluje Vojkůvka.
Mnoho lidí si myslí, že obrany dělají agresivní psi. Podle něj je to ale hloupost. „Názor, že obrana učí psa napadat lidi, nebo být agresivní je nesmysl. To, že se na mě vrhají, je založené na pudu psa lovit kořist. Tou je v případě obran kůže, pešek nebo výcvikový rukáv, který se mi pes snaží ukrást,“ říká Vojkůvka.
Na strach nemá Radek Vojkůvka čas. „ Kdybych se bál psů, tak to dělat nemůžu. Psi to okamžitě vycítí. Když se na vás řítí velký pes velkou rychlostí, tak není čas přemýšlet. Je třeba se soustředit a dbát na to, abych psovi nijak neublížil,“ usmívá se Vojkůvka. Zadarmo do sebe nechává kousat na cvičáku v Karviné-Hranicích několikrát týdně. „Pokud to člověk dělá správně, má radost z toho, jak se pes zlepšuje, a to mě na tom baví nejvíc. Vidět ten pokrok. Navíc je to adrenalin,“ říká Vojkůvka.