Restituce, tedy navracení, v tomto případě navracení majetku, má synonymum: zmírnění majetkových křivd. Jednodušší je zde říci, že jde o pokus rozhýbat ochrnutého. Pokud se tento stát rozhodl vracet církvím majetek, který jim vzal tentýž stát pod komunistickou vlajkou po roce 1948, lze dlouho a zbytečně polemizovat, zda je to dobré. Česká společnost umění této polemiky ostatně vytrvale trénuje. Kritici říkají: církvím často majetek už tehdy nepatřil, nevracet. Druzí, moralističtější kritici praví jednoduše: Kristus kázal chudobu, církve by majetek neměly mít, že o něj postupně přišly a přicházejí, je spravedlivé.
Asi to bude tak, že Kristus sice kázal chudobu, ale nehospodařil a nechoval ryby. A ač je to jeden z věčných paradoxů, církev není ani v roce 2012 ptactvo nebeské, které je živo z nalezených zrnek.
Strany se snad shodnou, že špatný je stav, který existuje teď. Majetek, který v některých případech patřil církevním řádům snad od časů vladyky Čecha a nyní jej mají pod mocí svého razítka státem jmenovaní správci, je na tom bídně. Jeho pravým správcem je totiž úřední šiml, který se poslušně pase vždy zrovna právě tam, kde ho uvázali. Že se na někdejším premonstrátském statku propadají střechy a řítí zdi, to je mu jedno, protože to tak musí být už z podstaty věci. Pokud má barák spadnout, nechť spadne, neboť nebesa tak chtějí.
Jenže nebesa nic nechtějí, a zřejmě nikdo nic doopravdy nechce, pokud se poslanci v českém kurníčku hádali o církevních restitucích dvacet let jak slepice o šrot. Bylo by tedy každopádně lepší, kdyby ten majetek už zase někomu patřil. Ať si ho stát definitivně nechá, nebo ať ho někomu definitivně dá. Než zase přijde čas, kdy bude v módě znárodňování a revoluce a budování lepšího příštího. Třeba se do té doby ještě podaří opravit všechny zříceniny socialismu a posocialismu.
