I na Dálném východě potřebovali boty, a tak si tu v osmdesátých letech přizvali ty největší odborníky z „města obuvi“. Z tehdejšího Gottwaldova se do mongolského Ulánbátaru vydaly desítky specialistů, ti měli postavit a rozjet továrny na výrobu bot.
Mezi nimi i Jan Urban, který pracoval v Ulánbátaru téměř tři roky. Ještě předtím několik let sdílel kancelář s vedoucími Mongolů, kteří v gottwaldovském Svitu učili své lidi vyrábět boty. „Pořád měli nějaké telefonáty, které jsem zvedal, a tak jsem se naučil různé fráze. Možná proto si mě pak vyžádali, když se v Mongolsku postavila fabrika,“ vzpomíná Urban.
A i když pak byl tisíce kilometrů od domova, připomínal mu Ulánbátar rodný Zlín. „Krajina při pohledu z letadla připomínala zmačkaný papír – bez lesů, stromů, keřů. Z blízka byla step voňavá jako bylinkářský krám,“ popisuje Urban. Nakonec si vytvořil v cizině náhradní domov. „Podle Zlína jsme si pokřtili jednotlivé čtvrti. Bydlel jsem tam třeba na Zálešné nebo Jižních Svazích.
To bylo velké panelákové sídliště, které postavili Rusové,“ vysvětluje obuvnický expert. Komunističtí plánovači Rady vzájemné hospodářské pomoci vkládali do obuvnických továren v Mongolsku velké naděje. Nejcennější surovina, kůže, tu byla na dosah. Pásla se tu totiž milionová stáda krav. Přesto mise zlínských obuvníků skončila fiaskem.
„U nás ve Svitu se Mongolové vyučili dobře, po návratu se to ale změnilo. Ženy, které dělaly nejprestižnější práci, tam dostaly plat odpovídající životnímu minimu. A chlapi? To bylo úplně bez šance. Nesnášeli opakovanou práci u stroje a brzo utekli zpátky k dobytku,“ podotýká Urban.
Na léta strávená v Asii, tamní přátele, kulturu a přírodu ale nikdy nezapomene. „V jižní Gobi na úpatí Altaje jsem se cítil jako doma. Spaní v jurtě a noční obloha s tolika hvězdami, kolik jich u nás nikdy neuvidíte. Na to zkrátka zapomenout nejde,“ uzavírá Urban.
