Generální manažer fotbalistů Baníku Ostrava Verner Lička jede na dovolenou. Odpočinout si od fotbalu. Sám ale přiznává, že to asi nepůjde. Aktuální situace v Baníku mu nedává spát, natož pak odpočívat. Přesto se o to pokusí.
Myslíte, že dokážete pustit fotbal úplně z hlavy?
Je to asi jediný okamžik v roce, kdy jako manažer klubu mohu vypnout. Samozřejmě to nejde úplně na sto procent, protože to spojení se světem musíte mít dál. Ale i kdybych chtěl něco řešit ohledně hráčů, ani to nejde. Tahle předvánoční doba je totiž pro většinu zainteresovaných okurková sezona. Lidé z fotbalu teď nepracují. Takže se na to těším každý rok, protože jsem letos žádnou dovolenou zatím neměl.
Většina lidí si pod pojmem dovolená představí léto, maximálně zimu ve spojení s lyžováním.
V létě si nemohu dovolit někam na čtrnáct dní zmizet. Léto patří k nejdůležitějšímu období přestupů. A to je pouze malá část, co musím udělat ohledně přípravy týmů. Je s tím spousta práce. Snažím se ji dělat tak, abych si těch pár dní v zimním období skutečně mohl užít.
Kam jedete?
Do Bretaně, k Mariovi, mému synovi.
Takže se toho fotbalu zase nezbavíte.
Kdyby tam nehrál Mario, tak bych tam na fotbal nešel. Půjdu se podívat jako otec na syna.
Baník se potácí v problémech, co se týče peněz i výsledků. Budou se vaše myšlenky toulat v otázkách, co udělat pro to, aby se Baník dostal výš?
To z hlavy jen tak nedostanu. Tato práce nikde nekončí a nikde nezačíná. O to víc v naší těžké situaci, která se vleče už od března. Peníze ovlivňují vlastní chod klubu, toho tlaku se jen tak nezbavíte.
Může to ovlivňovat třeba psychiku hráčů? Že pak nepodávají výkony, na jaké ve skutečnosti mají?
Ovlivňuje to psychiku všech. Každý má hranici jinde. Pro někoho jsou tyto problémy stále spíš motivační. Pro někoho jiného to může znamenat zlom a stane se to spíš prvkem destruktivním.
Když má člověk něco zajištěného, lépe se mu soustředí na výkon. Myslím, že to platí i pro muzikanty či herce.
To je velice zajímavá myšlenka. O tom velice rád diskutuji s lidmi z uměleckých kruhů, třeba s naší rodinnou přítelkyní spisovatelkou Zuzkou Maléřovou. Na jedné věci se spolu shodneme, že člověk dosáhne úspěchu, když není na dně, ale u zdi. V nebezpečné situaci nebo v napětí ze sebe dostanete ještě víc, vznikají nejkrásnější díla. Ale nesmíte dojít za bod zlomu, odkud už není návratu. No a Baník je v situaci, kterou musíme ustát tak, aby se to nezlomilo.
V případě Baníku se to ještě nezlomilo?
Jsem přesvědčený, že díky lidem, kteří tady pracují, a díky jejich mentální odolnosti, má klub šanci na přežití. S předsedou představenstva Jakubem Kahounem jsme došli k názoru, že bychom lidi měli svolat, abychom je informovali, jaká je situace a do čeho jdeme. Upřímně a bez nějakých příkras či vytáček. S každým máme dlouhodobé smlouvy. Řekli jsme jim, jak to vypadá a že může být i hůř.
Jak na to reagovali?
Každý dostal nabídku, že pokud si není jistý, že to bude schopný zvládnout, může bez potíží odejít pryč. Ani jeden nešel. A určitě to pro mnohé nebylo jednoduché. Protože sami dnes jsou v existenčních potížích. Někdy vyvstala otázka, jestli vůbec ještě lze rodinu živit fotbalem. Buď tito lidé věří, že se to zhoupne nahoru, nebo naopak zůstávají v klubu, protože vědí, že by žádnou jinou práci momentálně nesehnali. Takové problémy ale nejsou jen v Baníku, jsou všeobecné.
Dá se tedy dnes fotbalem stále živit?
Peníze ve společnosti na fotbal stále ještě jsou, ale už je tu tvrdá selekce, kdo se tím fotbalem může živit a kdo už ne. Je tedy rozdíl mezi mladými a těmi, kteří jsou už odborníky. Ti by na nabídky dlouho nečekali. Na druhou stranu máme štěstí, že fotbal je fenomén a že si na sebe vydělá. Má vliv na sportovní vzdělání společnosti. To se ostatně projevuje i v tom, že v dnešní době často šéfování v rodině přebírají maminky.
Matky dnes vedou kluky k fotbalu?
To ne, ale mají velký vliv. Dnes už není rozdíl mezi počtem matek a otců na zápase. Ale jsou to hlavně matky, které vychovávají dítě. Výběr hráčů je náročná a systémová práce. U nás máme jen velmi málo kluků, kteří jsou z Ostravy. Vyberete osmiletého kluka z Karviné, který má talent, a teď musíte nějakým způsobem přesvědčit maminku o tom, že by měl hrát. Jak to udělat technicky, když rodina není z Ostravy. Musejí se přestěhovat všichni, nebo aspoň kluk. Pak je otázka, kde bude chodit do školy, kde bude bydlet, co ve škole bude dělat, jaké bude mít vlohy ke studiu.
To nezní snadně.
Proto říkáme, že na prvním místě je u nás cíl, sociální vzdělání, sociální výchova. Velmi pečlivě vybíráme trenéry, kteří žáky trénují a mají na ně vliv. Žáci se pak třídí už ve škole. Dále máme vypracovaný vzdělávací systém od základní až po vysokou školu, spojený s ubytováním. Máme co nabídnout. Máme propracované dohody se sportovními školami a gymnázii. Vše musí běžet bez problémů. Včetně toho, že naši mladí hráči ve škole nesmí hrát fotbal.
A co tam hrají?
Mají hodiny gymnastiky, hodiny atletiky a jiného sportu. A fotbal hrají až po škole. Snažíme se rodičům vysvětlit, že jejich dítě budeme vzdělávat a vychovávat všestranně, dáme mu zázemí a základnu pro vývoj. Jak dítě vyroste ze sportovní školy, tak se třeba jeho priority změní.
Shodou okolností jste zmínil Karvinou, kde by velmi rádi hráli první ligu. Myslíte si, že v regionu, jakým je Ostravsko, se uživí dva prvoligové kluby?
Myslím, že ano. Pak ale záleží na tom, na jaké bázi chcete fotbal dělat. Je nejlepší samozřejmě mít finanční zázemí a propracovaný systém výchovy hráčů. Podle mě se to dá, ale potom je otázka, do jaké míry jste v této dlouhodobé práci dobří.
Jak to myslíte?
Budování takového klubu zabere deset let a více. Práci třeba začnete s ročníky 1993 po ročníky 2001 a 2002. Už tu třeba nebudu, a ti hráči se teprve dostanou do áčka. Pak je otázka, jestli ligu budou hrát za třicet milionů ročně, nebo osmdesát, nebo sto milionů. Hrát v jednom městě by asi nešlo, ale v regionu ano. Třeba Opava s Ostravou moc společného nemá a po léta to fungovalo. Všechno je rovněž otázka sponzorů. To se však netýká jen fotbalu. Na sponzorech jsou závislé všechny sporty, basketbal, hokej a jiné.
Má vůbec ostravský region takové sponzorské zázemí, aby živil více mužstev v různých sportech na vrcholové úrovni?
To je jiná. Na prvním místě je Ostrava a Baník. Ostrava jako město je lokomotivou. Ostatní města už to mají horší. Sice můžou překvapit, ale s Baníkem si budou konkurovat velmi těžce. Ta značka má pořád zvuk.
Pokud ovšem zůstane značkou, protože dnes škarohlídi říkají, že Baník stejně spadne do druhé ligy.
Nesmí spadnout. A i kdyby, tak mnoho jiných slavnějších klubů, které spadly, vstalo z mrtvých, a pak byly ještě lepší. Baník je nesmrtelný. Ten prostě nemůže krachnout. Myslíte si, že Vítkovice jako závod můžou zhynout? Pochopitelně všecko se může stát, ale zánik, ten nastat nemůže.
Fanoušci vám v tom ale moc nepomáhají.
Všechna pozitiva mají i svá negativa. My děláme fotbal, žijeme z toho, že je fenoménem. Pak bych řekl, že to má i svoje minus. Kdo je to divák? Společnost si určuje, kterou vrstvu si přeje do ochozů dostat. A Baník měl základnu svých příznivců vždycky havířskou, slezskou. Samozřejmě k tomu patří i vítkovičtí dělníci. Ale nikdy neměl do příchodu pana Petery nějaké jádro fanoušků.
Jak si to vysvětlujete?
Dobou. Vývojem. Kdysi to byl jen jeden dav fanoušků. Ale dnes jsou tady skupiny, mají identitu. Mají daleko větší volnost a demokracii, až to samozřejmě přehánějí.
Nemrzí vás, že nejvíce lidí chodí na fotbal, jen když se daří? A když se nedaří, k mužstvu se otáčí zády.
To je problém české mentality. Já jsem třeba hrdý, že jsem z Hlučína, že bydlím na Ostravsku. Moc se mi tu líbí a nepřemýšlím, že bych odtud chtěl pryč. Na českou mentalitu ale hrdý nejsem. Abych pravdu řekl, často se k ní ani nehlásím. Část fanoušků nemá hřbet.
Jak to myslíte?
U mne je fanda ten, který je s mužstvem, ať se děje, co se děje. Když třeba Leeds hrál Ligu mistrů, a pak za tři roky spadli do třetí ligy, jediný rozdíl byl, že už nechodilo čtyřicet tisíc diváků, ale čtyřicet dva. Chápu, když přijede třeba AC Milán, bude tu plný stadion. Když tu bude hrát Plzeň, bude třeba o dva tisíce míň. Ale takové výkyvy v návštěvách, jaké jsou v Česku, to nikdy nepochopím.
