Dvaadvacetiletý student brněnských práv Tomáš Štambera se nejprve pokoušel psát fantasy, nakonec ale možná našel svou parketu v žánru historického románu.
Svou knihu půl roku psal pro literární soutěž brněnského nakladatelství Moba, ve které zvítězil, a tak nakladatelství román v těchto dnech vydalo.
Štambera si mezitím na tři měsíce odskočil do premonstrátského kláštera, odkud se vrátil s jinými představami o svém životě a bohatší o poznání. „Zjistil jsem, že řeholní život není pro mě. Na druhou stranu se mi díky pobytu v klášteře lépe psala kniha z historie,“ říká budoucí právník, či možná podnikatel Štambera.
Co vyjadřuje název knihy?
Naději. Celá kniha je o naději. Je ze šlechtického prostředí z doby sporů o dědictví španělské, kdy se šlechtici snaží zachránit opuštěný madridský trůn před francouzským nátlakem. Jsou slabší než Francouzi, nemají žádnou moc, jen své konexe. Ale mají naději - že zítra večer v jejich zemi při tom soumraku opět vyjde slunce.
Neprozrazujte pointu, ale jaký je děj?
Na začátku v bitvě zemře jeden italský šlechtic a na smrtelné posteli odkáže svůj majetek klášteru ve Španělsku. Jeho dcera tudíž zůstane bez střechy nad hlavou a musí odjet do Španělska za šlechticem, který po světské stránce spravuje majetek toho kláštera. Hledá u něj pomoc. Tam vzniká napětí mezi dcerou barona a španělským šlechticem, který stojí v čele hnutí na záchranu Španělska. Jsou tam intriky, ale ne malicherné jako na evropských dvorech. Jde o intriky existenciálního charakteru, kdy jde aktérům o život.
Kopíruje román reálnou historii?
Reálie jsem jenom využil. Až dodatečně jsem si vybral, z jaké doby román bude. Mám rád Velkou francouzskou revoluci, ale o té píše hodně lidí, tak je to trochu ohrané téma. Proto jsem děj zasadil do doby o sto let dříve.
Vy studujete práva, jak jste si nastudoval historické pozadí?
Základním zdrojem pro nejobecnější rámec té doby pro mě byla Wikipedie, detaily jsem si vyhledával v knihách nebo na internetu. Příběh je zasazen do obecné roviny, i postavy mají jen rámcové charakteristiky. Pak má čtenář prostor si ostatní domyslet.
Byl jste tři měsíce v premonstrátském klášteře v Praze na Strahově, odrazilo se to na práci na knize?
Klášter je hodně starý, je tam krásný kostel, skutečně výstavní prostory. Z historického hlediska jsem tam určitě nabral inspiraci, hlavně co se týče popisů míst.
Proč jste se rozhodl jít do kláštera?
Rozhodl jsem se k tomu už rok před maturitou. Prostě to tak přišlo, nechci říct, že jsem to chtěl jen zkusit, protože jsem byl rozhodnutý tam jít. Vliv jistě mělo, že jsem měl známého kněze, který byl nejprve v Jihlavě. Pak byl přesunut do Strahovského kláštera, hodně jsme se vídali. Ani jsem o tom nějak zvlášť nepřemýšlel a nastoupil jsem tam.
To je ale dost vážné rozhodnutí.
Ano.
Chtěl jste se tam rozhodnout pro řeholní život?
Chtěl jsem si srovnat, co budu chtít v životě dělat. Byl jsem hodně zaměřený na podnikání a na internet, na dnešní boom IT technologií a mladých firem. Tohle úsilí jsem na čas klášterem přerušil. Ale byl to pro mě přínos, že jsem poznal prostředí, kde má tu možnost jen minimum lidí.
Věnoval jste se tam i meditacím, modlitbám v ústraní?
Studiu. Během prvního roku noviciátu má člověk hodně času, a to proto, aby přemýšlel, o co mu vlastně jde, co chce v životě dělat, aby se dokázal integrovat do života kláštera.
Věřící jste byl odmalička?
Ano, rodiče i všichni příbuzní jsou věřící. Vyrůstal jsem v tom prostředí, takže mi to nepřišlo nikdy zvláštní.
Prožil jste v klášteře i to, čemu se říká temná noc duše?
Ano, a dalo se s tím počítat. Je to dané i tím, že tam člověk nemá až tak moc práce, která by ho po mentální i fyzické stránce odváděla od toho, co je skutečnou náplní noviciátu. Tedy poznat, jestli tam člověk skutečně má být, nebo nemá. Na konci toho procesu jsem to zhodnotil a řekl si, že to nebude pro mě ideální cesta. Kdybych to zjednodušil: je tam na mě moc klid. Asi potřebuju v životě větší vzrušení.
Nebáli se členové rodiny, že tam zůstanete?
Myslím, že by na to byli hrdí. Ale mám další tři bratry, takže to tak asi neprožívali, a ani pro ně nebylo zklamání, že jsem se rozhodl vrátit.
Vrátíte se někdy do kláštera?
Spíš asi ne. Dal jsem si k sobě pro a proti. Po skončení gymplu jsem toho nebyl schopen, protože jsem věděl, jaké je žít ve světě, ale neznal život v klášteře. Srovnáním jsem zjistil, kde je to pro mě přirozenější.
Co vám tam nejvíc chybělo?
Asi to, že bych se nemohl o sobě sám rozhodovat, nebyl bych pánem svého života. V klášteře je daná poslušnost, to znamená, že máte nějakou určenou náplň života. Já dělám jeden měsíc tohle a pak zase něco jiného, rád dělám více věcí naráz. Tam bych neměl svobodu, kterou bych potřeboval k tomu, co chci dělat.
Když si po klášterní zkušenosti nalinkujete budoucí život, bude tam klasický vývoj: studium, práce, rodina?
Mám tam hodně práci. Nejsem si jist, jestli tam bude rodina. Když to přijde, tak asi ano, ale teď se mi zdá, že nejsem člověk, který by to musel mít.
Máte nějaké špatné vlastnosti?
Těžko se se mnou spolupracuje. Když někomu nevyhovuje moje myšlení, nikdy si neporozumíme. Snadno se naštvu.
Budíte ale dojem, že oplýváte filozofickým klidem…
To vůbec ne. Věci mě napadají spontánně, pokud si něco nenapíšu, během pěti vteřin to zapomínám. Pak jsem vzteklý.
Vy ale spíš vypadáte jako člověk plný ctností. Předpokládám, že nebudete například častým hostem večírků.
Naopak. Ale je pravda, že nejdu na party jen proto, abych se tam pobavil, ale pro mě je hospoda možnost, jak s kamarády mluvit o pracovních věcech. Má to určitý cíl. Probíráme tam detaily podnikání.
Ve dvaadvaceti letech je to vyspělý přístup.
Kdo studuje vysokou školu, užívá si studentského života. Ale já mám pocit, že po pěti třech letech studia budu zase postavený do situace, kdy budu muset vědět, co chci dělat dál, zase budu před nějakým rozhodnutím. Mám tři roky na to, abych z té školy vyšel s názorem, co dál. Ale ono to není moc fixované na školu, jsem strašný student.
Co tím myslíte?
Formální vzdělání je pro mě nutné zlo. Už jsem na druhé škole, první jsem nedokončil, to byla jihlavská polytechnika. Nejradši dělám věci sám, nastuduji si to, seženu si lidi. Formální vzdělání pro svou profesi vyloženě nutně potřebovat nebudu.
Jaká bude vaše profese?
Nejradši bych podnikal v technologiích. Rozjížděl startupy, začínající internetové firmy. Pro většinu lidí je to dnes ještě neznámé prostředí.
Máte v takovém prostředí ještě šanci uspět?
Je tam nízká pravděpodobnost, ale současně je to prostředí, kde mají lidi drive, což mě přitahuje. Není to usedlé tradiční podnikání, odvislé většinou od živnosti. Je tam rychlá akcelerace podniků. Kdo uspěje, vystřelí vysoko.
Tomu se ale budete moci naplno věnovat, řekněme, za tři roky, z dnešní perspektivy se budoucnost moc růžově nejeví.
Každá krize je příležitostí ke změně systému. Dnes se radikálně mění způsob podnikání. V roce 2000, kdy praskla internetová bublina, se změnilo vnímání internetových společností. Možná dnes roste další bublina. Ale zase tam mají šanci vyniknout lidé, kteří to dělají jinak, stabilněji. Překonávat stereotypy, to mě láká.
Takže co bude za rok zlatým vejcem internetu?
Pořád jsou lidé, kteří nevyužívají sociální sítě tak, jak by je šlo využít. Souvisí to s nyní používaným typem internetové reklamy - klasické bannery uživatele internetu otravují, pro firmy jsou drahé a neefektivní. Startupy tuhle reklamu nevyužívají. Bude tam nově důraz na zpětnou vazbu, kdy bude podnikatel kamarád zákazníků, kterým bude dělat, co jim na očích vidí. Navrhuji vztah, kdy se podnikatel zeptá na síti potenciálních zákazníků, jak by vylepšili jeho produkt. Pokud uživatel odpoví, něco za to dostane, třeba slevu.
To jsme se dostali od vašeho románu daleko. Vaším oblíbeným obdobím je Francouzská revoluce, co vás na ní přitahuje?
Změna. Jak jsem říkal, je každá krize šancí růst někam dál. Krize byla důsledkem toho, že něco bylo špatně. Mám hrozně rád i monarchii, na Francouzské revoluci je krásně vidět, jak tvořili republikánství a nevěděli, jak s ním naložit. Až přerostlo v další tyranii, jen se vyměnili vůdci.
Píšete dál?
Mám rozepsaný druhý díl románu, který je už zasazen právě do Francouzské revoluce. Ale půjde ho číst i samostatně.
Začínal jste jako autor fantasy, vrátil byste se k němu ještě?
Je to těžký žánr, protože si tam autor musí vytvořit celý vzorec, paradigma svého literárního světa, a to do všech detailů, včetně jeho historie. Když píšete z naší historie, je paradigma dané, tak se tam snadněji příběh zasazuje. Ve fantasy máte volnost napsat, co chcete, na druhou stranu je na vás kladen velký nárok, abyste příběh udržel v mezích, které jste na začátku určil. Mistři žánru to dokázali. Pratchett zobrazuje reálie tohoto světa a fantasy používá jen jako prostředek, je to taková alegorie doplněná humorem. Tolkien vytvořil světy tak vážné a skutečné, že by se v nich v uvozovkách skutečně dalo žít. Vytvořil je komplexně včetně jejich jazyků, pracoval na tom celý život. K fantasy nejde sednout a psát a za půl roku to mít hotové.
O čem byla vaše prvotina?
Byla to právě fantasy tolkienovského typu. Vzal jsem všechny rasy z Pána prstenů a vytvořil jsem jejich vlastní příběh. Napsal jsem dvě knihy. To mi bylo patnáct nebo šestnáct let.
Ještě tu knihu máte, nebo jste ji zničil?
Mám ji. Možná se k tomu někdy vrátím a nějaký základ z toho v nějaké další knize ještě použiju.
Profesionální dráha spisovatele vás neláká?
Budu se psaním dál bavit. Myslím, že v České republice se tím může živit jen zlomek lidí. Další jsou odkázáni na to, aby to bylo jejich hobby.
