V Římově vyráběla masky ze žabince, na Bali z tropického dřeva | E15.cz

V Římově vyráběla masky ze žabince, na Bali z tropického dřeva

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
V budějovickém centru se rodí nová galerie. Chce ji otevřít Kateřina Štolcpartová, která se před nedávnem učila v Indonésii vyrábět loutky a masky.

Loni touto dobou vystavovala v Římově, kde má kořeny, obrazy inspirované zdejší křížovou cestou. Pak udělala státnice na DAMU, chvíli pobyla ve Finsku a v létě odjela studovat umění indonéských ostrovů.
„Čas tam plyne úplně jinak, teď si v Čechách připadám zpomalená. Vliv má určitě počasí, protože v Indonésii je jen dvojího druhu - buď je hezky, nebo prší. A velký klid domorodcům dodává jejich víra, že po smrti nic nekončí, takže není nutné stihnout v tomto životě všechno,“ říká Kateřina Štolcpartová necelý měsíc po návratu.
Téměř tři čtvrtě roku pobývala hlavně na Bali a na Jávě. Krátce se dostala i na ostrov Lombok, kde nadace Kintari z Prahy pomáhá stavět školu. „Ráda bych se tam vrátila, bavilo by mě učení. Děti jsou vděčné, že se jim někdo věnuje, a školy si moc považují,“ tvrdí osmadvacetiletá cestovatelka používající jméno Kati. Díky nadaci má škola studnu a teď čeští dobrovolníci budují umývárnu. „Voda je ve vnitrozemí velmi špatně dostupná,“ líčí výtvarnice.
Setkání se zakladatelkou Kintari Janou Vozábovou, která nedávno pořádala i v Budějovicích charitativní večer, ji zavedlo do rodiny uznávaného balijského umělce. Učila se od něj i od dalších řezbářů, jak se dělají tradičním způsobem masky a loutky. Spolu s další českou studentkou bydlela v jeho domě, který byl zároveň kulturním centrem celé vesnice.
Třiačtyřicetiletý učitel I Made Sidia, který se coby pokračovatel tradice nazývá dalang, se věnuje tanci, divadlu, hudbě i výtvarnu. Tyto obory propojuje v mezinárodních projektech. Umí anglicky, což v té oblasti není samozřejmé.

Musela se naučit jazyk Indonésie

Naučit se mluvit jazykem Indonésie bylo ale pro Kati nutné, aby se o sebe dokázala postarat. „Když tamní obyvatelé vidí bělocha, mnozí mají pocit, že je hrozně bohatý a zkouší mu prodat své věci dráž. Smlouvání je hrozně důležité. Dá se tam najíst i bydlet velice levně, ale je třeba se zorientovat v cenách,“ radí.
Žádost o stipendium jí nevyšla, proto jela na vlastní pěst a žila z úspor. Strava, bydlení a výuka ji dohromady vyšly asi na pět tisíc korun měsíčně. Někteří dalangové dokonce neučí za peníze, ale za hmotné dary, třeba za kávu.
Dívka s dlouhými světlými vlasy budila rozruch hlavně na Jávě, kde na rozdíl od Bali nejsou na turisty tolik zvyklí. Jedno dítě se prý při pohledu na ni rozplakalo. „Bálo se, že jsem čarodějnice,“ směje se.
Jezdila po ostrovech na motorce jako všichni ostatní, včetně dětí od deseti let. Nejdřív žasla, kolik toho dokážou na tak malém stroji uvézt, a pak se to od místních naučila. Při stěhování vezla za zády celý svůj majetek.
Studovala především indonéské divadlo zvané wayang kulit a jeho současné podoby jak na hinduistickém Bali, tak na muslimské Jávě. Vyřezávala ze dřeva masky a z kůže vyráběla pestře a do detailu zdobené loutky pro stínové divadlo.
Stínohry jí uchvátily. „Nechávají velký prostor fantazii, působí křehce a poeticky. Divadlo je tam tak důležitá součást různých setkání, že nikdo nehledí na čas, představení trvá nejméně tři hodiny. Umělci nehrají pro publikum, ale pro radost bohům,“ oceňuje pokoru tamního divadla. Na působivosti mu dodávají moderní projekce a rozmanitá světla.

Snílek i čarodějnice měnící se v koně

Do Čech přivezla asi deset vlastnoručně vyrobených loutek a masek. Například tvář snílka ze dvoubarevného dřeva a pestrou masku čarodějnice měnící se v koně. Zaujalo ji, že Indonésané uctívají nejen dobré bohy, ale i zlé duchy. „Protože i zlo je součástí života. Bez něj by nebyl kompletní, dobro by nevyniklo.“
Ráda by tyto loutky rozehrála i na české scéně, ale kromě Sávitrí uváděného Divadlem Líšeň je těžké najít příběh srozumitelný a zábavný i pro naše publikum. Přemýšlí proto o Malém princi, který dává velký prostor fantazii. Výzvou je epos Rámájana, jeden z nejpopulárnějších příběhů na světě, který je dodnes živý v kultuře celé jihovýchodní Asie.
Má také plán založit v Budějovicích galerii, která se zaměří mimo jiné na výtvarná díla inspirovaná Indonésií a šperky i jiné zboží z této země. K tomu si dala předsevzetí udělat sochu pro římovskou křížovou cestu. V Římově totiž vyrůstala. V době, kdy tam loni připravovala výstavu svých obrazů, se obec zrovna vzpamatovávala z útoku zlodějů na kapličky kalvárie. Kati předtím shodou okolností namalovala i ta místa, kde vandalové způsobili nenahraditelné škody. Teď by ráda některou z poničených kapliček doplnila sochou.
Kromě obrazů v Římově tehdy vystavila i masky vytvořené z materiálů, které lze najít v okolí, včetně trav a žabince. „Křížová cesta nás nutí odložit masky, a zbavit se tím poslední zátěže,“ naznačuje souvislosti. Masky jsou významnou součástí folkloru Římovska, které proslulo tradicí masopustu. Když vyřezávala masky na druhém konci světa, uvědomila si Kati barevnost těch římovských. Významy jsou stejné: bílá značí čistotu, červená je láska a vášeň, černá smrt.
Ač měla v Indonésii dost příležitostí detailně se seznámit s podstatou hinduismu a účastnila se mnoha obřadů, pobyt v Tichomoří naopak posílil její křesťanský pohled na svět. „Dřív jsem o tom moc nepřemýšlela. Tam se nás ale na to často ptali. A když jsem dokola vysvětlovala, jaká víra u nás převládá, hodně jsem si ujasnila. Ateista by to tam měl těžké, protože oni vůbec nechápou, že se dá žít bez víry,“ shrnuje své pocity.

Kateřina Štolcpartová:

Narodila se v roce 1982
Studia: SUPŠ sv. Anežky České v Č. Krumlově: obory užitá malba a scénická technika, Akademie múzických umění v Praze, Divadelní fakulta
Spolupracuje s divadly v Praze, Kladně i v zahraničí, dlouhodobě s Centrem zdravotně handicapovaných v Hradci Králové

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video