Václav Český: Hokej mě přestal bavit
Odmalička dobře bruslil, a tak si ho trenér Mottl v Písku vytáhl do hokejové základny. Na postu útočníka procházel mládežnickými kategoriemi až do týmu dospělých, kterému pomohl na cestě z krajského přeboru do národní ligy. K jeho souputníkům patřili Caldr, Podlaha, Nouza a další známí borci.
Hráčskou kariéru jste ukončil ve dvaceti. Proč?
Odešel jsem do Prahy na vysokou školu a zkoušel se domluvit v několika týmech. Nedostal jsem však individuální studijní plán, který byl k výkonnostnímu hokeji nezbytný.
Co vás přivedlo do cechu rozhodčích?
Někdy v osmasedmdesátem se v kabině dorostu objevil nestor píseckých soudců František Dáda Tocauer a hledal adepty na pískání žákovských utkání. Do kurzu se nás přihlásilo asi deset.
Do elitní společnosti mužů v pruhovaném jste se dostal poměrně rychle, že?
Snad mi pomohlo bruslení a cit pro hru. Taky je třeba říct, že mezi čárovými nebyla tehdy moc velká konkurence, zatímco mezi hlavními panovala vždycky. K funkci hlavního je nutná síla osobnosti, snad i trochu narcisismus. Tím se nevyznačuji.
Jako čárový jste nejdřív prorazil mezi domácí špičku.
Po pěti letech v národní lize a souběžně asi tříletém testování v pohárových a přátelských zápasech jsem začal v nejvyšší soutěži alternovat ve dvojici Šatava - Vala, když se jeden z nich zranil. Když oba skončili, začal jsem naskakovat se Slováky Dankem nebo Šutkou. Místo zraněného Honzy Tatíčka jsem potom jel na evropský šampionát juniorů do Zvolena, a tím se dostal na mezinárodní scénu.
Vaše nejvydařenější akce?
Bezesporu olympiáda v norském Lillehammeru. Po sportovní stránce jsem si ji užil mnohem víc než o čtyři roky později slavné Nagano. Pískal jsem premiérový zápas v unikátní skalní hale v Gjöviku, shodou okolností hráli Češi proti Slovákům. Zážitkem samozřejmě bylo finále mezi Švédskem a Kanadou.
Součástí naganské olympiády byl hokejový „turnaj století“, kterého se zúčastnili nejlepší hráči na světě. Jak vzpomínáte?
Při soubojích o medaile jsem figuroval pouze jako náhradník, ale předchozí zápasy jsem pískal po boku profesionálních kolegů z NHL, a to byla obrovská škola. Takový Ray Scapinelo byl osmnáctkrát ve finále Stanleyova poháru, vedle něj jsem si připadal jako ve snu. Všichni mě perfektně přijali mezi sebe.
Vyzkoušel jste rovněž in-line hokej.
Byl to doplněk zimní sezony, kolečkové brusle obouvali známí hokejisté. Na rozdíl od ledního hokeje jsme rozhodovali ve dvou, kromě ofsajdů jsem musel posuzovat i fauly.
Hokejový svět jste opustil po mnoha úspěšných sezonách. Přemohla vás únava?
To ne, ale přestalo mě to bavit. Vyměnila se generace rozhodčích i hráčů, mnohdy nebylo vidět, kdo se za těmi dráty schovává. V roli prezidenta asociace hokejových arbitrů jsem stál v opozici proti svazové komisi, vznikaly třecí plochy. Nelíbily se mi některé praktiky.
Zabruslíte si ještě?
Od 6. března 2006, kdy jsem řídil poslední zápas Budějovice - Vsetín, jsem na ledě nestál, a vůbec mi to nechybí.
Jak jste se dostal ke golfu?
Pracoval jsem v podniku s člověkem, který mě vzal na Konopiště. Zahrál jsem si a přišel tomu na chuť. Pak jsem se dostal do firmy, budující golfová hřiště, podílel jsem se třeba na vznikajícím greenu v Telči. Nakonec jsem zakotvil u společnosti CZ Golf, provozující několik golfových resortů v republice. Čtvrtým rokem mám na starosti areál v Kestřanech.
Rozlohou patří kestřanský areál mezi ty větší?
Dá se říct, že ano, přirovnal bych ho k Hluboké nebo Mnichu. Od loňska vlastníme osmnáctijamkové hřiště, jakých je v republice kolem čtyřiceti. Hospodaříme na sto padesáti hektarech, máme tady rybníky, stoleté stromy, členitý terén s nádherným výhledem. A spoustu práce před sebou.
Stojíte v čele prácheňského klubu.
Pět set členů se zapojuje do klubových turnajů, pořádáme mistrovství Jihočeského kraje. Probíhají u nás komerční akce jako Lucka Cup, na září chystáme megaturnaj profesionálů.
