Václav Šilha: Plním si svůj chlapskej sen

Václav Šilha

Václav Šilha Zdroj: archiv Vaclava Silhy

Vůbec nevypadá jako typický představitel „wildlife“ fotografie. Spíš jako rocker, který si na svojí profesi nejvíc cení svobody. Fotograf Václav Šilha je známý svými snímky zvířat v divoké přírodě. Sám ale říká, že ho čím dál víc baví fotit i jiná témata. Nejvíc lidi v jejich přirozeném prostředí a tradice, které velmi rychle mizí.

K fotografii jste se dostal takřka na stará kolena, jak k tomu došlo?

S těmi starými koleny máte pravdu, začal jsem až po čtyřicítce. Předtím jsem měl stavební firmu a věnoval jí veškerou svou energii. Ve firmě jsem byl nešťastnej, denně jsem řval na dělníky, aby postavili rovnou zeď, což v devadesáti procentech nezvládali. Pak přišla úžasná věc jménem krize středního věku, opravdu doporučuju všem. Když jsem si uvědomil, že mě pravidelně v neděli večer bolí žaludek z toho, že v pondělí musím jít do své vlastní firmy, řekl jsem si, že je něco špatně. Oznámil jsem ženě, že s firmou končím a budu místo toho vozit lidi do Afriky. A protože mám skvělou ženu, souhlasila. A tak to začalo.

Cestoval jste předtím?

Minimálně. Ale už tehdy jsem si začínal plnit svoje dětské touhy. Třeba jsem si řekl, že musím vidět Tahiti, než umřu. Sbalili jsme tehdy s manželkou dceru a odjeli na dva měsíce do Polynésie. Moje žena (novinářka Olga Šilhová, pozn. red.) odtamtud psala reportáž a neměl jí k tomu kdo udělat fotky. Takže se použily ty moje amatérské. Když je dneska vidím, tak mě hanba fackuje, ale asi to byl ten prvotní impulz. Za dva roky jsem s fotkami přírody vyhrál druhou cenu v soutěži Czech Press Photo.

Co vás láká fotit?

Lidi v jejich přirozeném prostředí. Všichni naříkáme, že nám mizí příroda před očima, že umírají zvířata. To je samozřejmě pravda, ale neuvědomujeme si, že nám taky velmi rychle umírají zvyky. A to je to, co se snažím zaznamenávat a udělat z toho svoje další téma. Globalizace to drtí strašným způsobem. Dneska má na sobě domorodý africký černoch mikinu University of Boston a v ruce kokakolu.

Kam za autentickými zvyky jezdíte?

Fantasticky se pořád fotí třeba v Indii. Vybírám si ale jiná místa, než kam se masově jezdí. Minulý rok jsem byl na východě, v Nagalandu. Tam ještě v 60. letech minulého století žili lovci hlav a ještě před pěti lety do oblasti nesměli žádní turisté. Focení nebylo vůbec jednoduché, dostal jsem několikrát šutrem do hlavy, ale nafotil jsem tam věci, které mám moc rád. Pak jsem odjel do Bhútánu, tam jsem si zase připomněl svoje mládí strávené v totalitě. Je to sice království, ale všechno je tam řízené a hlídané, vůbec neexistovalo, abych si šel fotit, kam jsem chtěl, trvale jsem měl za patami průvodce.

Známé jsou ale hlavně vaše snímky přírody. V čem je focení zvířat specifické?

Obrovskou roli tam hraje náhoda. Zvířata se dají fotit trojím způsobem. Klasicky jako do encyklopedie, což znamená vyfotit zvíře, aby bylo pěkně ostré a bylo dobře vidět. Takových snímků mám devadesát procent. Pak můžete fotit nějakou akci, na kterou třeba dlouho čekáte, to je samozřejmě o level výš, a když se to povede, tak mám radost. A nakonec je kategorie, ke které se snažím propracovávat – udělat tu fotku úplně jinak. Aby v sobě měla trochu kumštu, zachycovala něco víc, atmosféru, náladu.

A když se nebudeme bavit o výsledku, ale samotné akci?

Tak je to, jako když jste na rybách. Devadesát devět procent nudy a jedno procento akce. Musím říct, že se mi dokonale vyčistí hlava. Ale zároveň přiznávám, že nejsem typický fotograf divoké přírody.

K focení zvířat je třeba kromě trpělivosti také spousta objemné techniky.K focení zvířat je třeba kromě trpělivosti také spousta objemné techniky. | archiv Vaclava Silhy

Jak to?

Wildlife fotografové jsou taková specifická sorta lidí. Milují přírodu a tráví v ní všechen volný čas. Jsou schopní (a já to obdivuju) přes sebe přehodit maskovací síť a dlouhé hodiny čekat na jeden záběr. Nosí maskovací oblečení a v lese si jich všimnete, až když se postaví a řeknou ahoj. Já se nedokážu moc schovávat, za chvilku mě všechno svědí a asi se moc hejbu, protože jsem takhle nikdy nic nevyčekal. Já i do přírody chodím takhle, jak jsem, to znamená džíny, triko, hotovo. Pod maskovací sítí mě neuvidíte. A taky jsem vyrůstal v 60. a 70. letech, kdy doznívala éra hippies a já mám pořád pocit, že maskovací síť je výborná například k přikrytí tanku. To je samozřejmě legrace, protože vím, že některé fotky prostě jinak nepořídíte. No, a proto je nemám.

Kde se ke zvířatům chovají nejhůř?

V Asii. Tam si přírody neváží a zvířata jsou pro ně jídlo. Zabíjejí je krutým způsobem, nikdo to tam neřeší. A pokud bych měl mluvit o tom, kde přírodu nejvíc ničí globalizace, je to určitě Afrika. V západním světě máme fungující programy na ochranu přírody. Tady když si vezmeme do hlavy, že něco uchováme, tak se to i občas povede. V Africe je to každému ukradené, jsou chudí a rozhoduje v mnoha případech jediný faktor – přežít.

V posledních letech si vybíráte unikátní destinace, co vás přivedlo do arktických krajů?

Dlouho jsem si říkal, že bych chtěl aspoň jednou za život uskutečnit velkou cestu, nějakou „magořinu“, splnit si chlapskej sen. Subantarktická oblast mě dlouhodobě lákala, jednak je tam spousta nádherných zvířat a není tam turistický ruch. K Jižní Georgii míří obrovské výletní parníky, kde můžete být s dvěma sty německými nebo americkými důchodci, kterým ukážou průvodci tučňáka a pak je zavolají na večeři. To by mě asi moc nebavilo. Se ženou jsme narazili na člověka jménem Jerome Poncet, to je Francouz, který tráví život na moři a žije na Falklandech. Napsali jsme mu e-mail, jestli bych tam nemohl přijet s expedicí, a on se ozval. Teprve potom jsme se dozvěděli, co je vlastně zač. A dost nám to vyrazilo dech.

Čím vás dostal?

Jerome je samorost, ryzí člověk. Ptal jsem se ho, která tři slova ho nejvíc vystihují, a on odpověděl: svoboda, prostor, oceán. Na Georgii jsme vpluli do zátoky a ptali se: „Jerome, jak se ta zátoka jmenuje?“ Pokrčil rameny a říká: „Poncetova.“ A to není jediná věc, která je po něm pojmenovaná. On ty ostrovy mapoval, nechal se třeba schválně na rok zamrznout s lodí v Antarktidě, živil se tím, že střílel tuleně, dokumentoval okolí a antarktický život. Pracuje pro BBC, National Geographic, fotil se Sebastiaem Salgadem, Fransem Lantingem a dalšími světoznámými fotografy. První výprava s ním byla měsíční plavba jeho lodí Golden Fleece (Zlaté rouno) na Jižní Georgii. Pak přišel Jerome s dalším nápadem: Jestli chceš vidět něco naprosto neskutečného, pojeď na Jižní Sandwichovy ostrovy.

Kde přesně ty ostrovy leží?

Mezi Jižní Amerikou a Afrikou u Antarktidy. Nejdřív jsou Falklandy, dál Jižní Georgie a ještě dál Sandwiche. Jedenáct ostrovů, z Falkland se k nim jede sedm dní lodí. Nevidíte žádnou pevninu, prostě týden zíráte do mořských vln a držíte si žaludek.

Za ten zážitek to asi stálo.

To si pište. Vlastně mám od té doby jediný problém – nevím, co bych měl chtít víc. Žádná cesta už tohle nepřekoná. Ostrovů je jedenáct, my zvládli pět. Dál už jsme nemohli, ledová krusta houstla a hrozilo, že tam zamrzneme. Jerome říkal: „Klidně můžeme jet dál, ale pravděpodobně tady na rok zamrzneme, co říkáte?“ To na nás bylo trochu moc. Cestou jsme míjeli pidiostrov, spíš takovou sopku, co čouhá z moře. Jerome navrhl, že se tam podíváme. Řekl mi: „Až budeš vystupovat, budeš devátej člověk v historii, kterej na ten ostrov vstoupí.“ Když si vezmete, že na Měsíci bylo dvanáct lidí, tak je to docela pecka! (smích)

Hladová mláďata tučňáků prý dvounohé vetřelce ráda pronásledují.Hladová mláďata tučňáků prý dvounohé vetřelce ráda pronásledují. | archiv Vaclava Silhy

Chtělo se vám zpátky do civilizace?

Ano i ne. Já jsem hrozně rád na cestě, ale taky mám rád vědomí, že je to na pár týdnů nebo měsíců. Žít jako Jerome bych nemohl. Mám tu rodinu…

U téhle expedice bylo asi focení zvířat až ten druhotný cíl?

Pro mě byla cílem ta cesta. Byl v tom kus chlapský ješitnosti, vydat se do drsných končin a splnit si svůj dobrodružný sen. Hraje v tom roli i to, že jsem vyrůstal za komunismu a jakékoli sny o cestování pro mě byly celé mládí naprosto nereálné.

Přivezl jste si z Antarktidy jiné fotky, než jaké děláte obvykle?

Naprosto. Poprvé na mě dolehla atmosféra tak intenzivně, že jsem začal fotit jinak. Když to řeknu jednoduše, nefotil jsem tučňáky, ale atmosféru, linie.

Co je na vaší profesi návykového?

Budeme se bavit o volné noze. Já jsem dvanáct let nebyl v práci. Dvanáct let jsem na dlouhým chlapským výletě, na kterým si plním klučičí sny. Nedokážu si představit, že bych měl položit foťák do skříně a šel někam do kanceláře. Jde ale o priority, nemám nic jistého, nevím, jestli bude za tři měsíce na složenky. Ale vsadil jsem na tenhle způsob života a zatím mě to ohromně baví. A samozřejmě mě baví fotografie, můžu se vyjadřovat i beze slov.

Jaké teď máte ambice?

Žít tak, abych se nenudil.

Článek vyšel v časopisu Lidé a Země