Václav Soumar přivedl vodu i elektřinu

Dělal to, co člověk někdy nerad dodrží. Měnil slova v skutky. Byl obratným diplomatem a naslouchal lidem. Václav Soumar zařídil rozkvět Tábora v moderní město. Stačilo mu na to deset let před druhou světovou válkou. Ta jeho práci přerušila. „Snažil se být blízko lidem. I na procházkách je oslovoval. Spoustu jich znal jménem a ptal se, jak se jim daří. Vždycky dodržel slib, že pomůže,“ vzpomíná dnes pětaosmdesátiletý František Šimák.
Snad za takový přístup mohly skromné poměry, do kterých se narodil. Jako deváté z jedenácti dětí. „Z domova si odnesl hluboké sociální cítění. Dovedl ocenit význam práce,“ napsala o něm Blažena Kašparová do jedné z historických publikací o Táboru.
Soumar se propracoval za několik let po studiích do čela Městské spořitelny a zastupoval národní socialisty. Často nesouhlasil s různými rozhodnutími. Než by si křivil páteř nebo šel proti prospěchu obyvatel, raději několikrát z různých funkcí rezignoval. Stejně jako ve finanční komisi v roce 1926.
Po zvolení starostou o tři roky později sestavil sám rozpočet. „Nebál se investovat a uměl využívat půjčky,“ píše o něm Kašparová.
Při šetření neškrtal v sociální oblasti. „Záleželo mu na tom, aby dokázal zlepšit život i těm nejchudším. Nechal postavit domy pro sociálně slabší. Jeden je třeba v Lužnické ulici. Nájemníci dům udržovali v čistotě a pořádku,“ říká Šimák. Dnes se zdá neuvěřitelné, co všechno Soumar zařídil. I navzdory hospodářské krizi. Díky němu vznikla nová vodárna, vodovodní sítě, finanční úřad na Žižkově náměstí, vyrostlo několik základních škol a také odborných škol na Maredově vrchu,  ale i Obchodní akademie, vedle níž stál osvětový dům s čítárnou, knihovnou i hvězdárnou.
Za Soumara také město uzavřelo s Jihočeskými elektrárnami smlouvu o zásobování elektřinou. Vybudovalo nové rozvodny a transformační stanice a napojilo Tábor na tuto síť. Doposud prašné cesty nahradily ve většině případů vozovky s dlážděným povrchem. Lužnici překlenul Švehlův most. Z třídy 9. května se stal výstavní bulvár a okolní čtvrť moderním centrem.
Díky Soumarovi se do Tábora dostala vojenská posádka, která se stěhovala do nových kasáren. Jako první nastoupil dělostřelecký pluk.
Při schvalování veřejných zakázek byl starosta známý názorem: „Vždy budu odpůrcem malého každoročního záplatování. Opravu je nutné provést tak, aby odpovídala řadě let.“
Kašparová zdůrazňuje, že bedlivě dbal o hospodaření města na vlastním majetku, který byl poměrně rozsáhlý. Poctivou prací si získal autoritu i za hranicemi Tábora.
Soumar zavedl také veřejné schůze s obyvateli. Chtěl docílit toho, aby se lidé zajímali o akce ve městě, a dokonce aby se na nich i finančně podíleli.
První debata byla v hotelu Amort a týkala se vydláždění třídy Československých legií. Podle zápisu tehdejšího zpravodaje lidé odměnili starostu bouřlivým potleskem, když řekl, že chce pracovat až po dohodě se všemi. V dobovém záznamu o něm vypovídá i jeho spolužák. Vzpomíná na Soumara jako na obratného diplomata. Stal se postrachem všech ministerstev. Pravidelně jezdil do Prahy shánět pro město finanční podporu. Byl neúnavný při všech jednáních. Třeba když šlo o stavbu nemocnice. „Nakonec šéf zdravotní služby povolil. Ovšem ne vše. Když už jsme byli za dveřmi, slyšel jsem, jak povídá: Pane kolego, zavřete dobře to okno. Ten táborský starosta je s to vrátit se oknem. A to bylo ve třetím poschodí,“ popisuje Soumarův spolužák. Podle něj také nenáviděl podpory v nezaměstnanosti. Snažil se spíš sehnat lidem slušně placenou práci.
Po úřednících vyžadoval spolehlivost a výkonnost. „O to, jak se pracuje na táborské radnici, se zajímala i taková města jako Zlín, který v srpnu 1937 poslal do Tábora osmičlennou delegaci složenou ze zástupců městské rady a odborných i technických úředníků,“ uvádí Kašparová.
Pro splnění některých záměrů si dokázal Soumar naklonit Edvarda Beneše. Tehdejší prezident se o jeho osud zajímal i v době londýnského exilu. Jenže Soumara zatklo 15. května 1939 gestapo. Navíc už s podlomeným zdravím. Je skoro zázrak, že vůbec přežil válku v koncentračním táboře Buchenwald. Rodina marně bojovala za propuštění. Neuspěla ani dopisem Adolfu Hitlerovi.
Na konci války skončil Soumar v Erfurtu a neunikl pochodu smrti. Po návratu domů ho měli dlouhou dobu v péči lékaři. Byl aktivní v politice, ale znovu onemocněl. Při oslavě svých šedesátin v září 1947 řekl: „Prosím vás, co děláte, šedesátka není žádný věk na oslavování. Mně už to předpověděly báby u kolébky, že tu budu do devadesáti.“
Podle svědectví to byl jediný slib, který nedodržel. Záhy na to totiž 12. prosince zemřel.