Moderní umění mě fascinuje od doby, kdy jsem se na jedné výstavě ocitnul před velkým červeným jehlanem. Zcela ohromen jsem obcházel ten artefakt pořád dokola, strašně mě zajímalo, co to vlastně je. Nakonec jsem si přečetl popisku k dílu. Bylo tam napsáno: Velký červený jehlan.
Vyrazilo mi dech, jak jednoduše se může umění vyjádřit k dnešku – s tak pichlavou obžalobou stavu současné geometrie jsem se do té doby nikdy nesetkal. Moderní umění se mi pak spíše vyhýbalo, a tak mě ani nenapadlo přemýšlet o tom, jak vlastně vzniká. Ale jen dokud jsem náhodou na ČT2 nenarazil na dokument o jednom mladém moderním umělci, který nechal kameru nahlédnout do své kuchyně. Přepnul jsem to zrovna, když si mnul bradu nad svým dílem. Vypadalo to jako bicykl, který někde nedal přednost v jízdě.
„Vím, že to vypadá divně, ale já to tak cítil…,“ vysvětloval umělec. Krátce vzdychnul při vzpomínce na těžké porodní bolesti při vzniku díla. „Ze začátku to nebylo vůbec ono. Jenže pak jsem to najednou uviděl v jiným světle, a tak jsem na to dal ještě tady to kovový, co jsem tady našel, a taky tohle, co se mi předtím v jiným projektu moc nepovedlo. dal jsem to všechno na sebe, chápeš?“ Nechápal jsem nic, ani to jak to může držet pohromadě.
„A svařil jsem to!“ Aha. „Byl to takovej niternej impulz, prostě jsem to tak cítil. Víš, ze začátku jsem to měl dlouho doma, ten výsledek mi strašně vadil…“ Tak to jsem se ani nedivil, zvlášť jestli si ten výsledek postavil do obyváku. „Vadilo mi to. Strašně mi to vadilo. Nemohl jsem se s tím niterně srovnat. Jenže asi po půl roce mi to najednou vadit přestalo. A tak jsem to poslal na výstavu v Rotterdamu, a tam to sklidilo obrovskej úspěch…“ Chvíli jsem setrval s otevřenou pusou v posvátném vytržení. A pak jsem to přepnul na Novu.
