Když nedávno šéfovi liberecké šermířské společnosti Bohém, Miroslavu Kněbortovi, připomínali účet za internet, napsali mu tam: Nevadí, že zaplatíte později. Víme, že vévoda má moc práce.
„A tak je to pořád. I když hraju piráta, jsem pořád Valdštejn. Jako Luis de Funès byl pořád četník, i když hrál Moliérova Lakomce,“ konstatuje devětačtyřicetiletý Kněbort. Jeho Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna patří k Frýdlantu, Jičínu i Chebu, stejně jako tato města patřila k Valdštejnovi. Portrét Miroslava Valdštejna Kněborta visí i v chebském muzeu.
Není to tak trochu schizofrenie?
Přiznávám, že za ty roky jsem k němu získal osobní vztah. Studoval jsem jeho život a našel podobné věci. Oba jsme se narodili 24. září, i když podle juliánského kalendáře je to 14. září, takže Valdštejnovi někdy historici uvádějí data dvě. On ztratil matku, když byl malý, a po ní i otce. Mně v dětství těžce onemocněla a zemřela v době, kdy jsem byl mladý. To člověka poznamená. On studoval na evangelické univerzitě v Altdorfu a musel odejít, protože v souboji zabil člověka. I já jsem se nepohodl na vysoké škole a odešel z ní. Je toho víc, ale jsou to osobní věci.
A co vlastnosti? Valdštejn byl vynikající stratég, politik, hospodář, mecenáš umění a věd, ale i despota bez páteře, prospěchář a syfilitik, kterému paralýza zatemňovala mozek. To není zrovna lichotivé.
To první jsou dvě strany téže mince. I politik je tak trochu bezpáteřní, každý vynikající hospodář a stratég despota. Záleží, z jaké strany se na to díváte.
A co ta syfilitida?
Kostru naposledy zkoumali za první republiky. Kdoví, k čemu by došli vědci dnes. Netvrdím, že to tak nebylo. Byl hodně nemocný, protože jedl nezdravě, žil ve stresu, v zimě ve stanech, když byl zraněný, nedoléčil se. Já ho ale vidím z té lepší stránky. Jako schopného manažera, nebojácného člověka s vizí a odhadem, ale i velmi osamělého. To je osud všech lidí, kteří velí a rozhodují za jiné.
Také se cítíte osamělý?
Někdy, když třeba přišli na představení tři lidé a já vysvětloval kolegům, že hrát musíme naplno, i kdyby tam přišel jeden jediný.
Takže řadíte vaše vystoupení do divadla?
Ano, ale do trochu jiného. Používáme obdobné prostředky, ale vtahujeme okolí do hry a snažíme se být autentičtější. I rekvizity máme dokonalejší. Na druhou stranu se neobejdeme bez moderní technologie. Kdybychom neměli pod kostýmy v zimě speciální mohérové prádlo, zmrzli bychom. Kdybych neměl pod koženým kabátcem chladicí košili, která saje pot, v létě bych se uvařil.
K lidem Valdštejnovy doby patří velký zdobený klobouk. Vy žádný nenosíte, proč?
Je to součást image. Musím být jiný a zároveň elegantní. Proto mám kožený oblek s bohatým vyšíváním. Když se o něj starám a impregnuji ho, je i po pěti letech jako nový. A vypadá dobře, i když zmoknu.
Pamatujete se na první kostým a zbraň?
Jsou to tisíce vystoupení. Takže ne. Byli jsme šermíři libereckého klubu Preciosy. Dostávali pár korun a všechno si vyráběli sami. Dnes, když chcete do historické bitvy a máte dost peněz, koupíte si výzbroj a jdete. Je to obraz doby. Když se tím ale chcete živit, je to dřina.
Vždyť si pořád hrajete.
A taky nosíme tuny materiálu, zbraně a kostýmy, stavíme a bouráme stany a děláme spoustu věcí kolem. Vlastní představení je jen zlomek. Například slavnosti ve Frýdlantě pro mě znamenají šichtu od sedmi od rána do jedné v noci. Když skončí, musíme všechno rozebrat, uklidit a pak můžeme odjet domů. Už dvakrát jsem usnul za volantem. Ten nahoře mě ale vrátil na silnici, takže jsem jen pomačkal plechy.
Věříte v něco nahoře? Valdštejn byl známý fanda Keplera a astrologie.
Něco na tom je. Znamení docela charakterizují lidi. Otázka je, jestli to není trochu stylizace.Valdštejnovi sestavil dva horoskopy Kepler. Asi byl výborný psycholog a znal ho, uměl odhadnout, kudy se bude ubírat.
A víte vy, kudy se budete ubírat? Čím byste byl, kdybyste nebyl Valdštejnem?
V tomhle stadiu to už neřeším. Prostě jím žiji. A jsou okamžiky, které bych v jiné roli těžko mohl prožít. Když přede mnou při zahájení výstavy o Valdštejnovi v Senátu poklekl jeho předseda Přemysl Sobotka, byla to velké ocenění. Nebo když za mnou na konci Valdštejnských slavností ve Frýdlantě přiběhla malá holčička a s pláčem mi skočila do náruče. Valdštejne, neodjížděj, bude se mi stýskat. A kdy zase přijedeš?
