Válku jsem fotil ze sklepních oken, říká fotograf Jan Prázný | e15.cz

Válku jsem fotil ze sklepních oken, říká fotograf Jan Prázný

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Bylo mu sedmnáct let. Chodil po městě a tajně fotil konec války. Dnes Jan Prázný odkrývá svůj archiv.

Jan Prázný začal fotit už jako malý kluk. Svůj koníček za druhé světové války proměnil v dobrodružství. Ze sklepních oken nebo z křoví pořizoval snímky zajatců, zátarasů na silnicích a prchajících Němců.

Fotografie ze zálohy

„Chodit s fotoaparátem bylo hodně nebezpečné. Vždycky jsem jezdil na kole a na místě se rozhlédnul, jestli nejdou vojáci nebo četníci. Rychle jsem vyfotil, co jsem chtěl, sednul na kolo a ujížděl pryč,“ vzpomíná Jan Prázný. Jeho vzpomínky na válku se ale netýkají jenom focení zásadních historických okamžiků. S velkou úctou mluví o svém dědečkovi, který se ujal uprchlého sudetského Němce.
„Pracoval jako šafář na velkostatku, co byl na pardubickém zámku, a ukryl ho tam. Mladý Hans nakonec sehnal papíry na jméno Jan Pavelek a Arbeitsbuch. Po válce zůstal v Pardubicích až do své smrti,“ říká Prázný a bere do ruky další černobílý snímek. Jsou na něm němečtí zajatci, kteří museli po květnu 1945 s rukama nad hlavou a s podobiznou Hitlera chodit po městě v trestném průvodu.
„Vůči Němcům jsme cítili nenávist za Ležáky a Lidice. Víte, tenkrát se říkalo, že mrtvý Němec, hodný Němec. Někteří lidé se potom na zajatcích mstili. Mlátili je do hlavy železnou tyčí, aby se ukázali, jací jsou vlastenci. I to jsem fotil, a když jsem to pak ukázal tátovi, řekl, že ti nejagresivnější byli zrovna kolaboranti. Takhle se vybíjeli. Mlátili do hlavy bezbranné vojáky,“ dodává Prázný. Těsně po konci války se zajatci využívali k tomu, aby odstraňovali následky bombardování. Například zasypávali krátery na letišti a dostihovém závodišti.
„Hlídali jsme je po skupinkách se samopaly. Dohromady jich mohlo být osmdesát až sto. Kdyby se někdo pokusil o útěk, vůbec bych neváhal a zastřelil ho,“ přiznává Jan Prázný.

Klidný konec

O konci války se lidé dozvídali z doslechu. Snažili se rozšifrovat, co znamenají zprávy v rozhlase. Když Němci řekli, že podle plánu zkrátili frontu, bylo všem jasné, že na bojišti prohrávají. Naštěstí se poslední válečné dny v Pardubicích obešly bez obětí.
„Dav se srotil na třídě Míru. Lidé mávali vlajkami. Do toho přijel obrněný německý transportér a vystřelil párkrát do vzduchu. To zabralo. Všichni se rozprchli,“ uvádí Prázný. Němci se vytratili z města takřka přes noc. Hněv obyvatel Pardubic se nejdřív obrátil na válečné zajatce a po jejich odsunutí se zacílil do vlastních řad.
„V lidech byla nenávist po šestileté okupaci, posílená popravami na Zámečku a tím, co se stalo v Ležákách. Chtěli se mstít udavačům a spolupracovníkům gestapa. Kolaboranti skončili většinou u soudu,“ říká Jan Prázný. Amatérský válečný fotograf zůstal u svého koníčku celý život. Dodnes má několik aparátů, které pamatují historii, která se v Pardubicích psala v květnu 1945.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video