Vánoce probrečím, říká Tauchenová

Je to rok od únosu a smrti Pavla Tauchena. Jeho žena Dagmara má nepohyblivou ruku, hledá si práci a nemůže zapomenout.

Až se ráno probudí, on vedle ní nebude. Ona ale vstane a automaticky vezme dva hrnky na kávu. Pak se podívá na jeho fotku a uvědomí si, že je něco špatně. „Nikdy už ho nepolíbím, ani nepohladím,“ říká Dagmara Tauchenová. „Pořád se nedokážu zbavit pocitu, že za dveřmi někdo zazvoní, já půjdu otevřít a on tam bude stát. Stále čekám, že se vrátí,“ dodává.

Pistole pro lásku

Ve čtvrtek jedenáctého listopadu, kdy vyšlo toto číslo Sedmičky, uplynul rok od okamžiku, kdy vyhasl život jejího manžela Pavla Tauchena. Poté, co ho Dagmara osvobodila z rukou vězeňské eskorty, se o třicet hodin později sám zastřelil v Hajanech na Strakonicku, kde se snažil skrývat před policií. On byl její životní láska. Seznámili se, když jí bylo sedmnáct. Věděla, že je kriminálník, ale nemohla si pomoct. Když ho ale zavřeli naposledy, nedokázala bez něj žít. Vzala plynovou pistoli, přepadla vězeňskou eskortu a Pavla osvobodila. Ani dnes by neváhala a všechno udělala znovu, i když jí většina národa odsoudila. „Cítím to pořád stejně. Je to láska,“ vysvětlila bez váhání.

Depresí ji ale ani celý rok nezbavil. Spíš má pocit, že je to čím dál horší. Často prý myslí na nejhorší. „Snažím se to všechno ustát. Těžko se mi o tom mluví, neumím ty pocity popsat. Je to neustálý boj a každodenní přemlouvání,“ líčí.

Ruku jako zavazadlo

Dnes tráví Dagmara Tauchenová většinu času se svojí matkou v Praze, postřelenou ruku bude mít už napořád nehybnou. Hledá si práci, kterou zvládne i při svojí invaliditě. Stejně tak ještě není připravená zvládnout novou známost. „Tuto možnost zavrhuju a je to na mě příliš brzo nad něčím takovým přemýšlet,“ říká. I když se naučila většinu věcí zvládat jednou rukou, občas potřebuje pomoc. Nejčastější náplní dne je rehabilitace, aby se jí nehybná ruka nezkřivila. „Má ruka je mé zavazadlo, a tak to zůstane i nadále,“ poznamenává Dagmara Tauchenová. Jediný zdroj obživy je vdovský důchod. Na celý invalidní důchod nedosáhla. Lékaři jí sice přiznali částečný, vzhledem k okolnostem, které zranění předcházely, ale nedostává žádnou rentu.

Povídám si s ním

Popel Pavla Tauchena rozptýlili zaměstnanci pohřební služby na hřbitově v Blatné na Strakonicku. Protože je to z Prahy zhruba sto kilometrů, nejezdí sem Dagmara tak často, jak by si přála.

„Ale svého muže mám stále ve svém srdci a věřím, že je pořád se mnou. Každý večer si s ním povídám. Možná to někomu přijde trochu bláznivé, ale ten kdo opravdu někoho miloval, tak to ve svých myšlenkách dělá stejně,“ vysvětluje. Dagmara Tauchenová má stále schované dopisy, které jí manžel napsal z borské a valdické věznice. Každý den si je pročítá. Nikdy by ji nenapadlo je vyhodit. „Je toho přiliš málo, co mi tu po manželovi zůstalo a já o nic z toho nechci přijít,“ uvádí. Proč její manžel zvolil jako úkryt snad nejpravděpodobnější místo na zeměkouli, tedy vesnici, kde vyrůstal, už dneska nevysvětlí. Dagmara má s odstupem času názor jasný. „Manžel si pro smrt jel, a proto jel právě do Hajan, ale jen těžko odhadovat, co se mu v hlavě odehrávalo, a proč to vše vzdal,“ přemýšlí.

Na Vánoce se netěší

Do Plzně se od únosu vrátila dvakrát. Jednou kvůli soudu, kde dostala dvouletou podmínku. Druhým důvodem bylo natáčení pořadu Soukromá dramata. „Nebyl to zrovna příjemný pocit vracet se na místo, kde to vše začalo. Všechny tyto příležitosti, při kterých mohu ze sebe všechno dostat, beru jako jakousi psychoterapii,“ vysvětluje. Plzeň jí ale pořád připomíná spoustu bolesti. „Té bolesti se do své smrti už nezbavím,“ je přesvědčená. Vše umocní blížící se Vánoce. Ty pro ni měly vždy zvláštní kouzlo. Jako malá se těšila na dárky a sváteční atmosféru. V roce 2007 ji Pavel přímo na Štědrý den požádal o ruku. Pak ho ale zatkli a brát se museli na Borech. I v roce 2008 seděl její manžel v kriminále, loni už byl po smrti a Dagmara strávila vánoční svátky s jeho rodinou.

„Dodnes si telefonujeme a navštěvujeme se,“ doplňuje. Letos bude s matkou a s rodinou svojí sestry v Praze. „Určitě je celé probrečím. Nejraději bych někam zalezla a vylezla až po svátcích,“ uzavírá.