Sběrači kovů jsou trénovaní chodci. Nachodí kvůli své obživě někdy až desítky kilometrů denně. Lidé je v brněnských ulicích potkávají v kteroukoliv hodinu, většinou před sebou tlačí na dvoukoláku či vozíku více starého železa, než sami váží. A Sedmička zjistila, že mnozí z nich nanosí do sběren i opravdové skvosty.
Je první červnové pondělní odpoledne a po deštivých dnech zalévá dvůr výkupny Tranzšrot v srdci brněnského ghetta v Bratislavské ulici slunce. Letní počasí přivedlo do sběrny nejen sluneční paprsky, ale také více lidí, kteří chtějí vyměnit měděné dráty, zrezavělé ledničky, otlučené hrnce a plno jiných věcí z barevných kovů za peníze.
Zaměstnanci výkupny, kteří veskrze nechtějí uvádět své jméno, protože v ní pracují načerno, se mají co ohánět. Nejtěžší práce je třídění kovů a rozřezávání železa na menší kousky tak, aby se ho co nejvíce vešlo do kontejnerů. „Často sem lidé dovezou zajímavé věci. Dávám je bokem. Klidně by tady mohlo být malé muzeum,“ říká starší Ukrajinec a ukazuje na stěnu, kde visí kovové obrazy a na poličce stojí naleštěné poháry. Kdo a v jaké soutěži je vyhrál, to si zákazníci mohou jen domýšlet.
Kromě toho, že lidé do sběren harampádí vozí, najdou se i takoví, kteří si z nich věci odvážejí. Patří mezi ně třeba Pavel Andrýs z Brna. „Když mám trochu času, objíždím výkupny a hledám v nich stará kamna. Někdy najdu docela zachovalé kousky. Koupím je za pár stovek, doma je obrousím, nastříkám barevným lakem a udělám z toho nádherný květináč,“ přibližuje Andrýs svou kutilskou zálibu přetvářet staré věci za nové. Kilogram železa vykupují majitelé sběren za zhruba tři koruny, zinkový plech za patnáct, hliník za třicet, a měď dokonce za stovku.
Ceny ovšem spadly. „Ještě před dvěma lety byla sběrna zlatý důl,“ vzpomíná na staré časy například Ignác Kotlár, majitel výkupny barevných kovů v Hvězdové ulici. Sběrnu v brněnském Bronxu provozuje už pět let a na její vznik je náležitě hrdý. Potvrzují to zažloutlé fotografie zachycující budování sběrného dvora v prosklené vitríně na dřevěné boudě, která má sloužit jako kancelář.
Na Kotlárova slova souhlasně pokyvuje hlavou zarostlý muž v šusťákové soupravě. Sedí na motorovém vysokozdvižném vozíku a k jeho pracovní náplni patří plnit obrovské kontejnery železem, plechem a ostatním šrotem. „Ve sběrnách je to jako na burze ve Wall Street. Výkupní ceny jdou hned nahoru, hned dolů. Poslední dobou ale spíš padají,“ stěžuje si Kotlár a na okýnko pokladny lepí papír s novou informací o výkupních cenách. V polovině června prý mají být ještě nižší.
Zlaté časy měli sběrači kovů před letními olympijskými hrami, které v roce 2008 pořádala Čína. „Tehdy jsem za kilo železa dostal osm, devět korun. Pak se dostala Amerika do malérů a ceny šly na polovinu,“ stěžuje si sedmačtyřicetiletý Pavel Šrámek, který dotlačil do sběrny vozík s pokrouceným plechem. Dostal za něj bezmála šest set korun. „Mám na cigarety a nějaké to pivo. Je to jen přivýdělek k sociálním dávkám, které činí necelé čtyři tisíce,“ počítá muž. Kde však plech objevil, říct nechce. Je to podle něj tajemství. „Nechci, aby mi někdo jiný vyfoukl plac. Je to jako s houbami. Akorát, že za houby mám houby,“ poznamená Šrámek.
Původ železa, které ve sběrnách končí, je těžké odhalit. Profesionální sběrači kovů totiž dokážou znehodnotit ukradené železo tak dokonale, že ho nikdo nepozná. Alespoň to majitelé výkupen tvrdí. „Jediná možnost, jak si hájit vlastní triko, je zaznamenat si občanky zákazníků. Jedna paní si u mě například poznala rýnu, kterou jí někdo ukradl. Podle občanského průkazu se záhy našel i zloděj,“ říká Václav Absolon z výkupny v žabovřeské Minské ulici.
