Ve Vendryni staví pyramidy. Z vlastních těl

Když vendrynští gymnasté nastupují na pódium, divákům se na tváři objeví úsměv. To proto, že vedle padesátníků tu jsou i šestileté děti. Úsměv ale rychle vystřídá přinejmenším údiv, když šestiletá holčička šplhá přes ostatní členy šest metrů nad zem. To vše bez jištění.
„Musíme si prostě úplně věřit. Není možné, aby ten, co leze nahoru nevěřil člověku, který ho drží. Důvěra nám totiž nahrazuje všechna ta lana, která používají třeba artisté v cirkuse,“ popisuje vedoucí spolku Gymnasté Bohdan Ondraszek. Právě cirkusáci složili jednou vendryňským gymnastům velkou poklonu. „Naproti mému domu měl vystoupení cirkus, jenže už vyprodali lístky, takže jsem zůstal před bránou. Nevzdal jsem to a utíkal domů pro nějaké fotky pyramid z vystoupení. Do cirkusu jsem se vrátil i s fotkami. Poté, co je muž u vstupu viděl, donesl mi židli do lóže v první řadě a řekl, že před námi smeká,“ pyšní se Ondraszek.
Kdysi mohli do souboru chodit děti až od deseti let. Nyní je ale spodní hranice nižší a na vrchol pyramidy lezou i šestiletí. „Jsme tady lidé všeho věku. Od šesti do padesáti. Vlastně u nás cvičí tři generace, často i z jedné rodiny. Jak jsem říkal, je to prostě o důvěře a co může být jistějšího, než že děti drží otec. Věkovou hranici jsme snížili na šest let, protože nám jednu dobu chyběli gymnasté, a tak jsme naverbovali vlastní děti,“ říká Ondraszek.
Není ale pravdou, že nejlehčí, a tedy i nejmladší děti je nejsnazší dostat na vrchol pyramidy. „Právě naopak. Když leze na horu šestiletý kluk, který se až tak nebojí, nemá tak promyšlené pohyby, a pro ty dole je těžší udržet stabilitu. Starší lezec už si na každý pohyb dává větší pozor, takže se základnou až tak nezamává,“ vysvětluje Ondraszek.

Polámané ruce, nohy a vykloubené lokty

Jištění chybí vendryňským gymnastům i na zkouškách. Samozřejmě už lidé v souboru zažili nejednu zlomeninu nebo vykloubený loket a podobně. „Před čtyřiceti lety jsem na vrchol pyramidy lezl i já a měl jsem z toho respekt. Věděl jsem, že si mohu ublížit a lezl více s rozvahou. Stejně je tomu u členů dnes,“ dodává Ondraszek.
Živé pyramidy trénují ve Vendryni jen jednou týdne dvě hodiny. To ale rozhodně nestačí. V každém členovi musí být kupa zodpovědnosti a měl by cvičit každý den doma. Nepotřebují posilovnu ani činky. Stačí prý pár kliků a stoj na hlavě. Vedoucí totiž po každé pozná, kdo poctivě dřel a kdo se jen válel. „Samozřejmě, že okamžitě poznáme, kdo necvičí. Ten není tak ve formě a zkušený hned vidí pokrok nebo posun k horšímu. Záleží na každém z nás. Musíme si uvědomit, že na nás závisejí i výkony ostatních členů. Stavění živých pyramid není vůbec jen o jedincích,“ zamýšlí se Ondraszek.
Po čase se do souboru vrátil i jeden z dospěláků. A nebyl sám. Přivedl i dceru. „Ta teď patří k těm nejmladším z nás. Mám ji ale pěkně pod dohledem, takže strach mám ale v mezích,“ vypráví Andrzej Ivanuszek.
Nacvičit jednu dvacetiminutovou sestavu trvá gymnastům i několik let. „V repertoáru máme třicet nebo čtyřicet pyramid. Ale trvá i roky, než se do souboru dostanou lidé, kteří jsou tak dobří, aby ty pyramidy předvedli z nákresu na živé vystoupení. Nejvyšší pyramida, kterou teď předvádíme, má asi šest metrů. Ty jednoduší nacvičíme samozřejmě rychleji, ale pro diváky nejsou tak atraktivní,“ přiznává Ondraszek.

Pyramidy staví už celých 105 let

Spolek funguje už více než jedno století. „Samozřejmě chystáme k 105. výročí i narozeninové vystoupení. Nebudeme ale jezdit daleko. Kde jinde by mohla být lepší atmosféra k oslavě, než na domácí půdě, že,“ směje se Ondraszek. Do budoucna by si přál stejně dobré a zodpovědné gymnasty, jako má teď, aby i nadále Vendryni reprezentovali na domácích vystoupeních, i na těch v zahraničí.