Je čas oběda. Včera byla květáková polévka, dnes je borčš. S pečivem a kávou nebo čajem za pět korun. S polechtaným žaludkem je lidem bez domova na světě veseleji. Večer je čeká noclehárna nebo noc na krizovce. Do Centra pomoci Samaritán ve Štefánikově ulici přicházejí lidé, které momentálně spojuje jedno. Dostali se na rozcestí a zvolili nesprávný směr. Právě takovým lidem nabízí pomoc azylový dům Oblastní charity Ústí nad Labem.
1.Petr už stačil prožít čtyři životy
V kuřárně se dá vzduch krájet. Petr si balí cigaretu. „Přivoňte si,“ žmoulá mezi prsty tabáček. Je fajnový, ale chutnají mu i jiné značky. Vypráví, co ho dovedlo až sem, do Štefánikovy 1.
Před třemi a půl lety se seznámil s dnes už bývalou láskou. Věděl, že je dost zadlužená, ještě víc, než předpokládal. Byl zamilovaný. Společně odjeli na rok a půl za prací do Anglie. Po návratu Petr jezdil po montážích, vydělával i na dluhy přítelkyně, která údajně o práci nemohla zavadit. Láska pomalu vyhasínala, až vyhasla úplně.
„Udělal jsem pár kiksů, člověk občas vybuchne, když něco nevychází. Spláceli jsme dluhy, přítelkyni se nechtělo pracovat, soukromý život začal narušovat moji práci, o kterou jsem přišel i kvůli chronicky poškozenému sluchu. Najednou jsem neměl zaměstnání, ani přítelkyni a hlásil se na úřadu práce. Vrátil jsem se k rodičům,“ líčí životní události jedenatřicetiletý Petr.
Zpočátku si ještě mohl pískat, bral podporu třináct tisíc, ale ta skočila. „Poprvé v životě jsem se ocitl na sociálce. Tam mně vypočítali devět set padesát korun měsíčně. Byl jsem bez peněz, a to jsem měl platit alimenty dva tisíce korun,“ říká otec osmileté dcery a čtyřletého syna.
Aby toho nebylo málo, přišly problémy s rodiči. „Nepohodl jsem se s otcem, který o mně nechce slyšet do doby, než se postavím na vlastní nohy. Občas jsem v kontaktu s mámou. Rodiče mně vždycky pomáhali, a to nebylo dobře,“ přemýšlí nahlas. Od začátku loňského prosince přespává v azylovém domě, kde přivítal i nový rok. Přeje si, aby se odrazil ode dna a zapřísahal se, že už se nebude na nikoho spoléhat, nebo vázat a bude se starat více sám o sebe než o druhé.
„Byl jsem lehkomyslný. A taky všechno řeším horkou hlavou, aniž bych si uvědomil důsledky. Táta mi jednou řekl, že to, co jsem prožil za svých jedenatřicet let, by vydalo na čtyři životy,“ líčí muž z Ústí.
Vypadá to, že se vrátí ke svému původnímu řemeslu a dostane práci. Tím pádem se může znovu stýkat se synem, po kterém se mu stýská. Dceru už léta nevídá, domluvil se na tom s její matkou.
„Někdy se cítím bezmocně, že nemůžu nic změnit k lepšímu, ale pořád vidím skulinku, naději, že to snad bude jiné,“ dodává.
2.Jan Liška by rád zpátky za volant
Sednout si zase za volant, je motivace pro dvaapadesátiletého Jana Lišku z Teplicka. „Chci se vrátit k práci a věřím, že se mi to povede,“ je odhodlaný. Proč o ni přišel a už půl druhého měsíce obědvá a přespává v Samaritánu?
„Celý život jsem se živil jako řidič, pak jsem se dostal k jednomu člověku, kterého jsem vozil, a když jsem od něho chtěl odejít, sebral mi doklady. Ohlásil jsem to policistům, moje doklady mu zabavili, poslali na úřad do Teplic, kde je zničili. Tři měsíce nemám občanku, ani řidičák. Když je člověk bez dokladů, do práce ho nevezmou. Kde teď seberu peníze na nové doklady?“ ptá se Jan Liška.
Momentálně nežije, ale přežívá, tvrdí. „Spadl jsem do problému, ale musím se z něj zase dostat. Spoléhám na to, že až se dostanu zpátky k dokladům, pustím se do svého zaměstnání.“
Doufá v pomoc svého někdejšího německého zaměstnavatele, který by mu obstaral doklady a dal novou příležitost. „V Německu jsem si odseděl tři měsíce a měl zakázanou práci. Chytli mě, když jsem vezl v kamionu tři Číňany bez papírů. Ale teď už bych se mohl vrátit,“ je přesvědčený.
Poznal Německo, jezdil do Anglie, do Španělska, Portugalska, často do Ruska, až k čínským hranicím. Kamionem i autobusem. „Učil jsem se anglicky, domluvím se německy, ale nejvíc jsem potřeboval ruštinu. Moje babička byla napůl Ruska,“ říká. Vybavuje si příhodu, kdy vzal mladou stopařku z Ukrajiny do Moskvy, kde dívka studovala. Její otec – vinař mu přijel poděkovat, že dceru v pořádku přivezl a daroval mu kufr plný vína.
Vzpomínky mu pomáhají, když má slabé chvilky. „To pak myslím na syna a na dobrou dobu, kterou jsem prožil a něco si užil,“ otevírá se. S matkou, ani se sestrami není v kontaktu, nestýká se ani s bývalou manželkou. Syna vídá, ale málo. „Život jde dá,“ mávne rukou.
3.Pavlovi je s lidmi bez domova dobře
„Jmenuju se Jaroslav Svěcený,“ žertuje Pavel, muž středního věku, pro kterého je pobyt mezi lidmi bez přístřeší balzámem.
V azylovém domě přespává tři měsíce a odhaduje, že po třech nedělích, maximálně měsíci, půjde do ubytovny na Severní Terase. „Nechci se vrátit domů do Děčína, je mi tu líp. Tady jsou lidé otevřenější. Ti v civilu si myslí, že mají všechno, že jsou lepší, spíš nás berou jako póvl, přitom jsou někteří horší než my. Já tu mám klid, žiju osudy lidí, co tu jsou. Hodnotím je a porovnávám se svým životem. Zajímají mě příběhy lidí a moje psychika. Žiju s nimi a zároveň to vyvažuju svojí situací. Jejich osudy mě trápí, jako bych je prožíval sám,“ filozofuje Pavel. Pouští se do psaní životních příběhů, maloval ženské portréty. „Ošklivé ženy ale nemaluju, jen ty, co se mně líbí,“ zdůrazňuje.
Ráno si naplánuje den a pak má jen starost, aby na něj zbyla postel. Ale když přijde včas, není problém. Noclehárna má kapacitu třináct lůžek po třiceti korunách. Zájemci o spaní můžou přicházet od šesti do půl desáté večer. Pokud je noclehárna plná, je možné přespat v takzvané krizovce, krizové židli. Je to kuřárna a spí se v ní vsedě a zadarmo. V zimě bývá plno i tam. Krizovky přicházejí večer mezi sedmou a půl osmou.
„Šéf mi nabízí ubytovnu za tři tisíce korun měsíčně, ale chci radši do garsonky. Taky jsem dělal správce azylového domu,“ říká Pavel a zmíní se o svých příbuzných z Děčína, odkud pochází. „Myslí si, že jsem v Praze, přitom jsem od nich čtyřiadvacet kilometrů. Mám dvě dcery, ale už jsou dospělé a mají svoje vlastní životy,“ říká „spisovatel a malíř“ Pavel. Působí spíš tak, že je v azylovém domě proto, aby se na vlastní kůži dostal blíž stálým i náhodným nocležníkům.
4.Neříkají, kam chodí a co dělají
„Jsou to lidi z ulice, typické kanálníky nemáme. Je tady o ně postaráno, mají možnost vykoupání, ošacení a stravy přes den. Co bychom teď pro ně potřebovali, jsou pánské bundy, teplé boty a kalhoty,“ vyjmenovává koordinátorka služby Eva Richterová, která v Azylovém domě Samaritán pracuje čtyři roky.
„Zažíváme tady dost smutku. Jsou tu lidi, kteří si váží naší přítomnosti a pomoci, jsou takoví, co vše berou jako samozřejmost i některým je to úplně jedno,“ konstatuje Richterová a zapisuje dalšího klienta, který dorazil. Koordinátoři vedou knihu příchodů a odchodů. „Neříkají nám, kam jsou, ale musíme vědět, kdy člověk odešel a kdy přišel, pro případ, kdyby se něco stalo,“ vysvětluje.
V Samaritánu platí přísný řád, včetně zákazu pití alkoholu, a lidé, co sem přicházejí, jej dodržují. V opačném případě jim hrozí vyloučení na noc, dvanáct nebo čtyřiadvacet hodin. Podle závažnosti provinění.
Samaritán nevyhledávají jen lidé, kteří jsou na samém dně. Od listopadu tam například přespává mladík, který si zlomil ruku a dosud je nemocný. Z nemocenské by nezaplatil nájem. Nezbylo mu nic jiného, než vyměnit ubytovnu na Severní Terase za noclehárnu ve Štefánikově ulici. Provizorně tam přespává i muž, co se rozvedl a momentálně nemá kam jít.
„Jedni jsou takhle spokojení, druzí jenom mluví o tom, že by se odsud chtěli dostat, ale někteří žijí pro svůj cíl a jdou si za ním,“ škatulkuje nocležníky jeden z nich Petr. Tvrdí, že pro něho je azylový dům odrazovým můstkem. Není sám, kdo má vidinu lepšího bytí. Nebo to alespoň tvrdí.
