Třiatřicet let jí bude v listopadu. Do bilancování se jí moc nechce, ale když už se do něj pustí, vyzařuje z ní spokojenost a vyrovnanost. Málokdo může mít takový nadhled. Žila ve Španělsku, v USA a naposled na Havaji. Nyní se s malým synem a americkým manželem vrátila do vlasti.
„Odstěhovat se do Česka byl nápad manžela, mně se na Havaji docela líbilo. Strašně se mi však stýskalo po rodině, po přátelích,“ přiznává Eva Johnson, kterou lidé v Boleslavi znají spíše pod rodným příjmením Vrbová.
Ve městě automobilů absolvovala základní školu a potom Gymnázium doktora Josefa Pekaře. Pak si podala přihlášku na anglistiku-hispanistiku na Univerzitu Palackého v Olomouci. Toužila po studiu cizích jazyků.
Třikrát člověkem
„Byla jsem vlastně rozhodnutá, co chci dělat. Ne nadarmo se říká, že kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem. To se mi potvrdilo, mám známé a přátele po celém světě,“ míní dnes Johnson.
Ke studiu v Olomouci ji přijali. Ve druhém ročníku získala stipendium ve Španělsku. Do Granady se později vrátila přes projekt Freemovers znovu. Potřetí vyjela jako evropský dobrovolník učit cizí řeči Španěly z chudých poměrů. A k tomu si vyhledala přednášky a semináře na tamní univerzitě, které mohla navštěvovat.
„Jsem takový věčný student,“ říká o sobě s tím, že jí vzdělávání prostě baví. Nepřekvapí proto, že studovat vyjela i do Spojených států. Přerušila kvůli tomu doktorát v Olomouci a začala o něj usilovat v Los Angeles.
„Psala jsem doktorandskou práci s názvem Spanglish, tedy jaký vliv má angličtina na španělštinu. Proto jsem odjela do víru obou těchto jazyků do Los Angeles,“ vysvětluje Johnson.
Návrat do Česka
V Americe zůstala pět let. Poznala tam nynějšího manžela, poslední rok s ním žila v Honolulu na Havaji. Jejich synovi budou brzy dva roky. Teď se vrátila na Hanou dokončit doktorát.
„Manžel se mnou v Olomouci bydlel a moc se mu tam líbí. A hlavně vidí, že je to tam ideální pro našeho syna,“ tvrdí Johnson. V Česku mají zázemí a také podle ní nabízí mnohem kvalitnější život než Spojené státy.
„Třeba Honolulu je krásné, ale spíš na dovolenou. U nás je lepší sociální zázemí, lidé mají čas na koníčky, zájmy, i když chodí do práce. To v USA je úplně jiná pracovní morálka. Lidé se opravdu nadřou, mají pár dní dovolené ročně a těší se na důchod, až budou mít čas pro sebe i na rodinu. Koníčky tam jsou velký luxus,“ vysvětluje Johnson.
V tuto chvíli proto rodina pro život zvolila Olomouc. Manžel, realitní odhadce, doufá, že bude ve své práci pokračovat přes internet. Pro malého syna by život na Hané neměl být problém, maminka jej učí česky.
„Výborně zvládá oba jazyky a už se to začíná projevovat. Co jsme v Česku, se rozmluvil. Vybírá si slova, která se mu líbí. Říká třeba up a zároveň dolů. Ještě bychom potřebovali přidat španělštinu,“ říká Johnson.
Ani to údajně nebude problém, v Olomouci se na syna těší tetičky a strýčkové ze Španělska – učitelé tamější filologie. „Děti jsou inteligentní a v útlém věku dokážou zvládnout hodně jazyků,“ tvrdí Johnson, kterou hodně baví péče o syna.
Jak vychovávat?
„Připadá mi, že syn je můj největší učitel. Objevuji s ním různé věci, když objímá strom, ukazuje mi květiny, trávíme hodně času venku nebo spolu čteme,“ vypráví Johnson.
V názoru na výchovu syna se s manželem shodují. „Krásně jsme se sešli, okolí v Americe i tady se na nás někdy dívá nechápavě. Jsme hodně pro zdravou výživu, pobyt na čerstvém vzduchu, pro vědomý porod a rodičovství. My dva si rozumíme. Jestli nám rozumí ostatní na jednom či na druhém kontinentu, to už je jiná věc,“ říká s úsměvem Johnson.
Jak půjde její život dál, přesně neví. „Myslím si, že člověk je tam, kde má v danou chvíli být. Já mám štěstí, že jsem si cestu užila,“ uvažuje nahlas Johnson.
A je připravená na jakoukoli další. „S manželem jsme cestovatelé, u nás člověk nikdy neví,“ říká učitelka jógy. Před časem vážně uvažovali, že si koupí plachetnici, na které by mohli žít a zároveň se jednoduše přesouvat, kam je potřeba. Naštěstí si to zkusili u kamarádů. Zjistili, že jim pobyt na rozvlněné vodě nedělá dobře.
Učitelství má v krvi
Návrat do USA Eva Johnson nevylučuje. Syn by měl díky němu blíž k americkým babičkám, dědečkům i tetičkám. Ona by mohla dokončit svůj první zahraniční doktorát.
Možná ne poslední, ve studiu může pokračovat. Čím chce jednou být, je hloupá otázka, odjakživa vyučuje.
„Mám to v krvi. Vždy jsem učila jazyky, v Americe češtinu a španělštinu. Teď vyučuji také jógu,“ vypráví Johnson.
Do kurzů The Khalsa Way k ní mohli v létě chodit i boleslavské nastávající maminky či ženy s malými dětmi.
„Kurzy jsem absolvovala v Los Angeles, sama vést jsem je začala v Honolulu. Protože jsem při vlastním těhotenství zjistila, že v Boleslavi se o prázdninách moc neděje, což mi bylo líto, otevřela jsem je letos ve studiu Sirrah Natura,“ vzpomíná Johnson.
Upravenější Boleslav
Že mají maminky, které se přihlásily, stejně uvědomělý názor na výchovu jako v Los Angeles či na Havaji, ji potěšilo. Stejně jako Boleslav s posekanými trávníky a čistými ulicemi. Také proto se možná ve městě někdy na čas opět zabydlí. „Při práci vysokoškolského učitele budu mít hodně prázdnin, v létě či kolem Vánoc bych kurzy v Boleslavi zase ráda otevřela,“ tvrdí Johnson.
Do rodného města se však hodlá vracet. „Jsem takzvaný mamánek, strašně se mi stýská. Ať jsem byla ve Španělsku nebo ve Spojených státech, dvakrát do roka jsem se vracela do Boleslavi,“ dodává brzy třiatřicetiletá Johnson.
