Velká voda, která vtrhla do Prahy, mnohé změnila. I k dobrému
Kdykoli ukazovali letos v televizi záběry zaplavených lidí, odcházela Irena Nouzovská z pokoje anebo rychle přepnula na jiný program. Okamžitě jí totiž naskočil vlastní zážitek z Karlína před sedmi lety. Tehdy 11. srpna zasáhla Prahu více než stoletá voda.
„Nevěřili jsme, že nás voda zatopí. Vracela jsem se z volejbalu a hasiči už mě domů nepustili. Odešla jsem jen s taškou a doklady, které jsem měla u sebe,“ vzpomíná osmatřicetiletá laborantka z Karlína, která se tehdy na dva roky musela nastěhovat k rodičům. Do svého bytu šla ve frontě navrátilců, ale z vody má od té doby strach.
„Nejvíc mě mrzí, že jsem tehdy přišla o milé osobní drobnosti. Věci si nakoupíte, ale třeba fotky z dětství a mládí nebo dopisy od bývalých lásek jsou nadobro ztracené,“ ještě dnes lituje Irena Nouzovská.
Karlín si vylepšil tvář
Právě Karlín se stal dějištěm největších osobních tragédií. Voda tam a v Libni zaplavila přes tisícovku domů a ještě v dubnu roku 2003 jich zůstalo čtyřicet neobydlených. Někteří z evakuovaných obyvatel se už nemohli vrátit. Škoda dosáhla deseti miliard korun.
Starosta Prahy 8 Josef Nosek tehdy vyjádřil naději, že se obyvatelé i podnikatelé do Karlína vrátí, protože k němu mají citový vztah. Stalo se a on teď může spokojeně bilancovat.
„Já byl v té hrůze hlavně rád, že tehdy nikdo nezemřel. Povodeň ale znamenala i obrovskou pomoc pro Karlín. Dostali jsme na obnovu naráz fůru peněz od města a také půjčku z evropské investiční banky. Tvář této městské části se naprosto proměnila,“ míní starosta Nosek.
V místech, odkud se vyvážely tuny odpadu, teď stojí domy s opravenými fasádami anebo ty úplně nové. Díky finanční injekci se mohly zrekonstruovat inženýrské sítě i silnice. Do normálu se však život vrátil až za tři roky.
Architekt Zdeněk Lukeš, který v Karlíně deset let pracoval, však připomíná i resty. Například barokní památka, budova Invalidovny, kde voda poničila archiv Národního technického muzea, stále zeje prázdnotou.
„Objekt patří vojákům, a ti si s ním zjevně nevědí rady. Tak cenná památka, kde se mimochodem natáčel Formanův film Amadeus, si zaslouží, aby se pro ni našla důstojná náplň. Klidně by se hodila i na hotel,“ míní architekt Lukeš s přáním, aby se už konečně začal řešit špatný technický stav objektu.
ZOO sbírá vavříny
Komu by neuvízly v paměti drásavé záběry lachtana Gastona, kterého prudký proud Vltavy odnesl bezmála 400 kilometrů až do Německa. Pražská zoo tenkrát zorganizovala nevídanou záchrannou akci, do které se zapojili i hasiči, vojáci a veterináři za hranicemi. Dvanáctiletého lachtaního samce vytáhli z vody němečtí záchranáři. Zvířecí hrdina, jehož boj sledovala celá země, však při převozu do Česka vyčerpáním zemřel.
Velkou vodu nepřežil ani slon Kadír, hrošice Lentilka a Barborka, gorilí sameček Pong a řada dalších zvířat. Pracovníci zahrady naopak za dramatických okolností zachránili třeba čtyři gorily, které se nepodařilo uspat, a tak je museli vézt volně na člunu.
Živel za sebou zanechal spoušť. Obnova pražské zoologické zahrady přišla zhruba na půl miliardy korun.
A jak na velkou vodu ředitel Petr Fejk vzpomíná dnes? „Pokud jste zahnaný do kouta a musíte rozhodovat o utracení zvířat nebo sledovat, jak hynou, už nikdy se toho trpkého zážitku nezbavíte,“ říká.
Mluví o největší tragédii v dějinách pražské zoo, ale jedním dechem potvrzuje i její „pozitivní sílu“. Stala se totiž impulzem k novému rozvoji zahrady, která je nyní ve své životní kondici.
Jeden z největších „taháků“ představuje pavilon indonéské džungle, vybudovaný v roce 2004. „To už je úplně jiný typ expozice, která návštěvníkovi dává možnost prožít atmosféru prostředí, vzbudí v něm řadu různých vjemů. Žádné dívání se na zvířata, ale skutečná iluze džungle,“ přibližuje ředitel Fejk svou chloubu.
Důvodů ke spokojenost má povícero. Pražskou zoologickou zahradu zařadil americký magazín Forbes mezi deset nejlepších světových zahrad. Fejk je pyšný i na to, že jedna koruna z každé vstupenky jde na ochranu zvířat žijících ve volné přírodě. Zvířata v zahradě tak pomáhají chránit ta venku.
Pražskou zoo ročně projde jeden milion tři sta tisíc návštěvníků.
Pomohlo si i metro
Ta pravá „achilovka“, kde to zabolelo asi nejvíc Pražanů, se nalézá v podzemí. Velká voda zaplavila osmnáct stanic, nefungovalo jich pětadvacet. Největší zásah dostaly ty v centru a v oblasti Karlína.
Voda se začala valit do metra večer 13. srpna stanicí Nádraží Holešovice, odtud postupovala dál přes Vltavskou až na Florenc, kde pronikla i do „béčka“. Žlutou trasu zaplavovala tou dobou i voda na Palmovce, o den později vnikla také do stanic na trase A.
A to se šéfové města chlubili, že metro může posloužit i jako protiatomový kryt, který by ochránil téměř čtvrt milionu obyvatel.
Obnova metra stála sedm miliard a doprovázely ji vleklé debaty, zda se katastrofě dalo zabránit a kdo ji zavinil. První ze zatopených stanic, Hlavní nádraží na trase C, otevřela v půlce října roku 2002. Poslední dvě, Křižíkova a Invalidovna na trase B, začaly sloužit cestujícím až 22. března následujícího roku.
I když podle nezávislé vyšetřovací komise odborníků zaplavení nešlo zabránit, na své funkce rezignovali dva vedoucí pracovníci metra, včetně tehdejšího ředitele Ladislava Houdka.
I metru voda paradoxně pomohla. „Podařilo se v krátkém čase dosáhnout rekonstrukce několika stanic, které by jinak procházely obměnou složitě a za provozu. Zlepšil se také bezpečnostní systém v metru,“ vysvětluje mluvčí pražského dopravního podniku Ondřej Pečený. Velká voda vlastně přinesla i peníze.
