Venku beru pětkrát víc, ví lékař

Anesteziolog Petr Šťastný odešel z karlovarské nemocnice v roce 2002. Do Německa.
„Hlavní důvody byly samozřejmě ekonomické, stejně jako znechucení z celkové situace v českém zdravotnictví,“ vysvětluje své rozhodnutí někdejší šéf Lékařského odborového klubu v Karlových Varech.
Dnes pracuje v nemocnici v Marktredwitz. Cesta z Karlových Varů na pracoviště mu trvá zhruba hodinu. Vyjíždí ráno před půl sedmou a kolem sedmnácté hodiny je zpět ve Varech.
„Jen na našem oddělení pracuje šest českých lékařů z celkových patnácti,“ přibližuje situaci za hranicemi.
Lékaři tam z českého systému státního zdravotnictví utíkají především kvůli platům. „Největší rozdíl je v ohodnocení. Můj základní plat je pětkrát vyšší, než byl v Karlových Varech. Také důchodové zabezpečení se nedá s českými důchody srovnávat,“ popisuje hlavní rozdíl Petr Šťastný.
Za další významný rozdíl, který umí porovnat, považuje využití pracovní doby. „Předpokládá se od první do poslední minuty, každý lékař má svůj telefon. Neexistuje být nedostupný. Také máme píchačky, na konci měsíce dostáváme výpis hodin a minut,“ dodává lékař, podle kterého je úroveň české medicíny srovnatelná s německou. „Ale za cenu dotování českého zdravotnictví samotnými lékaři a zdravotními sestrami. Pro Němce je to zcela nepochopitelná věc, pro české politiky ideální stav,“ říká.
Podle předsedy lékařského odborového klubu karlovarské nemocnice Petera Igaze je realita ve zdejších nemocnicích ve srovnání s Německem jiná.
„Mnohé české nemocnice postupně umírají a lékaři v nich nevidí světlo na konci tunelu,“ říká.
Sám je odhodlaný připojit se na konci roku k hromadné výpovědi. Pokud stát nezvedne lékařům platy na požadovanou úroveň. Ale nejen kvůli nim. Výzva lékařských odborů obsahuje hned třináct bodů, proč z českých nemocnic odejít.
„V Německu je chleba tvrdý, ale lékaři jsou zaplacení. Navíc tam mají výborně strukturované postgraduální vzdělávání. Tamní nemocnice nabízejí mladým lékařům kurzy, které proplácejí,“ upozorňuje Igaz s tím, že pro mladé lékaře je to velmi důležitá věc. „V Česku je nyní systém vzdělávání vyhrazený jen pár fakultním nemocnicím. Mladý lékař z periferní nemocnice by za každé vzdělávání zaplatil tolik, že by vše splácel až do šedesáti let. Navíc z platu devatenáct tisíc hrubého si ale jen těžko bude zvládat platit další vzdělávání.“ Kam potom zamíří, teď neřeší. „O sebe se nebojím. Možností je spousta,“ uzavírá.