Josef Duben si vyzkoušel různé profese. Dělal zootechnika v cirkusech, učil chovatele exotických zvířat a už deset let je mluvčím Státní veterinární správy. V těchto dnech mu vychází třetí knížka Zvíře polidšťuje.
Jste milovníkem koček. Polidštili vás?
Kočka je poněkud svébytnějším tvorem než pes, který je víc závislý na člověku. Oba ho ale učí zodpovědnosti. S oblibou pozoruji naše dvě kočky, jejich nezávislost. Přijdou, kdy chtějí ony. Chováme je ale teprve od chvíle, kdy se od nás odstěhovala dcera. Zastávám totiž názor, že člověk lásku ke zvířatům může projevit také tím, že si je nepořídí.
Narážíte na život domácích mazlíčků ve městě, v malých panelákových bytech?
V Praze je trošku problém chovat zvíře. Určitě to do jisté míry omezuje, ale i obohacuje. Než si lidé do domácnosti pořídí živého tvora, vyplatí se pořádně zvážit, zda mu může dát to, co potřebuje- dostatek prostoru a hlavně času.
Když jste pracoval u cirkusu, nevadilo vám určité „znásilňování“ zvířat?
Skutečně drastických případů jsem opravdu moc nezažil. Zkušený drezér nutí dělat zvířata jen to, co je pro ně přirozené. Naučí se jen dělat to ve chvíli, kdy si to drezér přeje. Na dobu u Československých státních cirkusů vzpomínám rád.
Co vás k té práci přilákalo?
Byla to shoda okolností. Předtím jsem dělal redaktora časopisu Chovatel, ale když mi zamávali před očima přihláškou do KSČ, raději jsem změnil zaměstnání. Od cirkusů jsem šel učit na učiliště pro chovatele cizokrajných zvířat, po revoluci jsem tam dělal chvíli ředitele.
Jste mluvčím, k jehož tiskovým zprávám neodmyslitelně patří tematické veršíky. Jak vás to napadlo?
Spontánně. Asi před sedmi lety jsem chtěl ozvláštnit strohé texty zpráv i potěšit věčně uhoněné novináře. Zpočátku jsem s určitým rozechvěním čekal, zda to někdo nebude brát jako zlehčení, ale ujalo se to. Když jsem pak nějakou vážnější zprávu nechal „holou“, novináři si o veršíky říkali.
Jak vznikají a kde berete inspiraci?
Nejčastěji je načrtnu u oběda. Vždy mám po ruce tužku a papír. Někdy přijde okamžitý nápad, jindy to jde pomaleji.
Knížky jste začal psát poměrně pozdě. První vyšla teprve v roce 2007.
Psal jsem kdysi sloupky, nyní zase fejetony do chovatelského časopisu Psí kusy. Vždy mě bavilo formulovat myšlenky, vyjadřovat se k různým věcem, ale nikdy jsem své texty nějak cíleně nenabízel. Pak mě kamarádka redaktorka v rádiu seznámila s jedním vydavatelem, ukázal jsem mu pár textů a jemu se líbily. Tak vznikla první knížka glos, veršíků a epigramů Začněte aprílem.
Jste mužem mnoha talentů, novou knížku jste si ilustroval, děláte dřevěné plastiky. Co vás baví nejvíc?
Nemyslím, že jsem extra talentovaný kreslíř. Vlastní ilustrace knížky vyšly levněji a tak, jak jsem si přál. Baví mě psaní, kreslení i práce se dřevem. Plastiky zdobí zahradu a rodinnou chalupu u Berouna. Napřed jsem je dělal malé, teď zkouším větší s použitím motorové pily. S mými zájmy je to jako s mými profesemi. Všechno dělám rád. Ostatně, kdyby ne, to by bylo divné, že?
