„Africký tanec je jak život v nás. Umí to každý, jen si vzpomenout.“ Věta z letáčku na kurz afrického tance, který se konal v sobotu v Přerově, ve mně vyvolávala dvě otázky. Vzpomenu si? Přežiju to? Bez znalosti jakéhokoliv tance jsem se na tříhodinový „maraton“ přihlásila.
Když jsem si to osudné sobotní ráno balila do velké tašky podle instrukcí cvičební úbor, ručník na utírání potu, vodu a blok na poznámky, zaznamenala jsem úsměvné a pochybovačné reakce manžela, který ví, že každý pohyb považuju za sport a o sportu vím jen to, že škodí zdraví.
Před devátou jsem už stála před budovou klubu Teplo na Horním náměstí v Přerově, kde se měl kurz v Růžovém sále odehrávat. Růžová zní trochu barokně a uklidňovala mně, protože se hodí víc k umění než k pohybu. Zdravím paní v recepci klubu. Usmívá se a já taky. Říkám jí, že až půjdu zpět, tak mně pozná podle toho, že polezu po čtyřech.
Růžový sál není vůbec růžový. Přes jednu stěnu jsou samá zrcadla a zdá se mně, že trochu rozšiřují postavy, což má asi motivovat k pohybu. Na židlích kolem dvou stran sálu odhazují svršky ženy a dívky. Většina z nich přichází ve dvojicích. Hemží se to barvami. Já jsem zvolila černý úbor, abych se co nejvíce přiblížila černoškám.
Tříhodinová lekce začíná. Cvičitelka Blanka Bartoszová na nás jde pomalu. Všech pětadvacet žen, které chtějí strávit dopoledne místo u plotny tancem si usedá se zkříženýma nohama na zem. Každá z nás se představuje a má říct, jaké má zkušenosti s tancem. Většina zkušenosti má. Výjimky jako jsem já, aby pohledal.
„Výsledkem afrického tance má být nalezení radosti z pohybu, uvolnění, uvědomit si přítomnost teď a tady, uvědomit si sama sebe. Tanec je komunikace s hudbou, s bubeníky, s lidmi, se kterými tancujete,“ vysvětluje cvičitelka. Říká, že se tanec učila od Afričanů i od lektorů z Německa, kteří jezdí do Afriky. „Vycházím z afrických tanců, ale přizpůsobuju to našim podmínkám. Snažím se, aby lidi tento tanec mohli tancovat až do smrti. V Africe ho tančí děti i stařeny,“ upřesňuje cvičitelka. To mě uklidňuje. A také to, že na nás jde pomalu.
„Navodíme si takovou romantickou představu. Představte si, že jste kostry,“ uvádí humorně první cviky. Vsedě se houpeme na výběžcích pánevních kostí. Procvičujeme kostrč a pak všechny klouby různým protřepáváním. Zdá se mi to pohodové. Celé protřepané se „seznamujeme“ s bubeníky. Učíme se apel. „Tu tu ru, tu tu, tututu,“ opakujeme společně signál bubeníka, na který se bude při tanci něco měnit. Zatím měníme jen směr, kterým se v kruhu za vydatného pohupování v kolenou pohybujeme. Vypadá to, že signál jsou všichni včetně mě schopné identifikovat a tak nás cvičitelka rozděluje v řadách po sále „na značky“. Netuším, že teď nenápadně začne „maraton“ a ručník na stírání potu a voda přijde vhod.
„Když uvolníte bradu, uvolní se vám celé tělo,“ radí cvičitelka. Učíme se postupně čtyři nebo pět „kroků“. Zkoordinovat pohupování nohou s kroky a do toho ruce, kde každá dělá něco jiného, se mně zdá složité. Bradu mám uvolněnou, ale sladění všech pohybů mi vázne. Tak se aspoň směju, chvílemi abych vyjádřila radost z tance, chvílemi sama sobě.
Některé prvky si pro zapamatování nazývám podle činností, které mně připomínají. Třeba „věšení prádla“. Pohupování v kolenou, pohyb rukama vlevo dolů do pomyslného koše s prádlem a tlesknout a pak rychlý pohyb vpravo nahoru na pomyslnou šňůru a roztáhnout ruce a přitom se pohupovat v rytmu bubnů a ty se stále zrychlují. Chvílemi jdou bubeníci rychleji, než tančím, a vypadá to, že jim to vůbec nevadí.
Kolega fotograf, který bude kurz fotit, má přijít až na závěr. Píšu mu smsku, že do té doby zdechnu. Všichni odbíhají častěji doplnit tekutiny a setřít pot. U těch, kteří zvolili světlejší barvy triček, se na nich vytvářejí propocené útvary, které se zvětšují. Kdo co mohl, to ze sebe odhodil, okna do chladného dne jsou otevřená, ale v místnosti je jako v sauně. Jedna z žen si stěžuje, že při rychlém pohybu rukama do zadu se jí rozepíná podprsenka.
Nejvíc se mně líbí sestava odpočinková, kde jsou jednoduché kroky s nohama. S rukama si můžeme dělat co chceme, a nejvíce práce má odvézt obličej. Dělat ksichty, to by mně šlo. Tento „ksichtový krok“ je ale podle mého vkusu zřídka, střídají se složitější a pohybově náročnější kreace, dupání, máchání rukama a pořád to pohupování nohou. A cvičitelka říká, že musíme komunikovat s bubeníky. Ti se na nás mile usmívají a buší do djembe. Každá z nás dělá, co umí a směřuje k nim všemožná gesta, která procvičujeme.
Padám vysílením a vůbec netuším, kolik času do „padla“ zbývá. Rozhodně jsem musela vyskákat nejméně tři kila. Na hubnutí se podle cvičitelky ptá každý. „Hubnutí není priorita. Tento tanec zapojuje celé tělo, je příjemný,“ vysvětluje cvičitelka.
Asi je už dvanáct, protože nastal čas pomalejších pohybů a nakonec usedáme vysílené do kruhu. Cvičitelka se ptá, kdo by přišel příště. Nemám sílu zvednout ruku, ale zvedám ji. Stejně tak i ostatní ženy.
Moje spolutanečnice jedenačtyřicetiletá Dita Mráčková z Přerova s tancem zkušenosti má, ale na africkém byla také poprvé. „Bubny člověka roztančí, dají sílu se hýbat, určitě půjdu příště. Jsem zničená, ale vysmátá,“ hodnotí „africké“ dopoledne.
„Jsem propocená, zničená a zároveň nabitá neskutečnou energií. Cvičení si určitě znovu zopakuju,“ říká mně po skončení čtyřiatřicetiletá Mirka Divišová z Přerova. Se stejnými pocity odcházím i já. „Lidé odcházejí z kurzů šťastní, veselí, rozvrkaní, mají spoustu energie. Myslím si, že jsme zapomněli tancovat, zpívat a oslavovat,“ sděluje své postřehy cvičitelka.
