Šedovlasý muž hledí zpříma do očí soupeřovi. Oblečený jen do bílého kimona, vyčkává na okraji žíněnky na pokyn rozhodčího. „Hajime,“ ozve se z úst sudího. Muž se pohne, soupeře chytá za kimono a vzápětí protivník leží na zemi.
Tím šedovlasým mužem je pětašedesátiletý Milan Vágner z Liberce, nejstarší závodník v judu v Čechách. Podobný zápas v poslední době prožil na otevřeném Mistrovství světa veteránů v Kanadě, odkud přivezl hned tři medaile.
Bojují jako zamlada
„Kanadské mistrovství pro mě bylo závodem jako každý jiný. Měl jsem samozřejmě trému, asi jako má každý závodník, ať už je dítě nebo veterán,“ říká Milan Vágner. V Montrealu se ve své kategorii M8, tedy ve skupině judistů od pětašedesáti do devětašedesáti let, utkal s protivníky ve třech soutěžích. V otevřeném mistrovském závodě vybojoval zlatou medaili stejně jako ve stylu NE-WAZA, kdy se zápasí výhradně na zemi. Ve skupině Open, ve které zápasí judisté od šedesáti do pětasedmdesáti let, získal medaili bronzovou.
Spolu s ním pro Liberec vybojoval v Kanadě stříbrnou medaili Lubomír Šindelář v NE-WAZA a pátou příčku v otevřeném závodě, avšak v kategorii mladších judistů.
Veteránské mistrovství není rozhodně žádným srazem starců. Jezdí na něj judisté už od třiceti let. „V našich kategoriích je to ale spíš o techničtějším judu, nemáme už tu sílu a mrštnost jako mladší kolegové,“ vysvětluje Vágner. Zdaleka ale nepatří mezi úplně nejstarší účastníky. V Kanadě závodilo asi deset borců i ve skupině nad osmdesát let, většinou šlo o Japonce nebo Američany.
Káva se šampionem
Milan Vágner se věnuje judu téměř padesát let. Když mu bylo asi dvacet let, ke sportu jej přivedl kamarád František Brožek, jeden z prvních trenérů juda v Liberci. „Aktivní kariéru závodníka jsem pak prožíval zhruba do pětatřiceti let. Potom jsem začal podnikat a měl méně času, a tak jsem asi na deset let přestal, i když do tělocvičny nebo občas pomáhat na závody jsem zaskočil. Později mě k aktivnímu judu znovu dotáhl Fanda, když mě vyhecoval, ať jdu na Mistrovství Evropy veteránů,“ vzpomíná Vágner na rok 2006, kdy se opět vrátil na tatami. Judistický život mu přinesl i spoustu mimořádných zážitků. Kromě účasti na světových mistrovstvích v Bruselu, Atlantě nebo Německu také setkání se svým sportovním idolem. „Seděl jsem u kafe s Antonem Gesingem, slavným olympijským vítězem v judu, který prolomil nadvládu Japonců. Potkal jsem se s ním na Mistrovství Evropy v Mannheimu v roce 1976,“ vypráví Vágner. Nejvíc na něm prý obdivoval jeho mrštnost a lehkost, což u dvoumetrového chlapíka bylo poněkud nezvyklé.
V judu platí pravidla
Spolu s Vágnerem se dostal díky judu za hranice komunistického Československa i Jaromír Šťastný, z Judo klubu Liberec. Dříve býval aktivním závodníkem, dnes je trenérem. „Věnujeme se hodně dětem, průměrně máme v klubu asi sto členů. Chodí k nám děti už od pěti a půl let,“ říká Šťastný. Pro mnohé z nich je Milan Vágner vzorem.
„V judu se nikdo nepředvádí, nevytahuje na druhé. To je myslím jedna ze základních věcí toho sportu,“ říká Vágner. A to se snaží začínajícím judistům také jejich trenéři vštípit. „Při cvičení se dodržují určitá zdvořilostní pravidla, etiketa. Dbá se na to i při soutěžích. Když třeba závodník nepozdraví úklonou před vstupem na tatami, klidně ho ze závodu vyhodí,“ vysvětluje Šťastný. Podle něj se pak přenáší návyky z tělocvičny i do života dětí. „Když cvičíme, nikdo nedělá opičárny, a proto nejsou ani zranění. Judo tedy není nebezpečným sportem, jak si někteří lidé myslí. Hodí se i pro dívky, třeba i proto, že se naučí sebeobraně,“ vysvětluje Šťastný. Vágner k tomu přidává historku z vlastní rodiny. „Dcera dřív judo také dělala a vzpomínám si, jak jsem ji jednou viděl v partě, kde ji někdo chtěl popichovat. Spolužáci mu řekli, ať ji nechá být, že chodí na judo. A on skutečně přestal. Takže se děti třeba vyhnou díky tomu, že chodí na judo, i šikaně ve škole. Kolikrát stačí jen vědomí těch ostatních,“ míní Vágner. Do kimona se ale mohou poprvé v životě obléknout i lidé už v pokročilejším věku. „Neplatí, že když nezačnou jako děti, už to nemá smysl. Naopak. U nás začali dělat judo někteří rodiče, kteří přivedli své děti, a dneska už mají i vyšší pás než ony,“ dodává Šťastný.
