Vetešnictví. Království hrnečků, šperků i panenek

Staré věci mají svou historii i budoucnost. Některé z nich ukrývají tajemství předků.

Na Břeclavsku a Hodonínsku není mnoho vetešnictví a starožitnictví, kde by se člověk mohl dlouhé hodiny prohrabovat starými věcmi, kochat se křehkou krásou malovaných hrníčků, představovat si nádhernou vůni, která se kdysi linula z ještě teplé formy na bábovku nebo poslouchat tikot vyřezávaných pendlovek, které před sto lety každý den pradědeček natahoval, aby věděl, kdy je ten pravý čas podojit kravku ve chlévě.

Jedno takové vetešnictví, kde je nostalgie cítit z každého vystaveného kousku, má Miluše Kubíková v Rakvicích. „Nejčastěji sem chodí staří lidé, kteří mají třeba hezký porcelánový servis, sadu příborů nebo obraz. Říkají, že mladí takové věci nechtějí a jim je líto je vyhodit. Tak je donesou sem,“ popisuje Kubíková, jak se starožitnosti do krámku dostávají.

Někdy ale chodí lidé proto, že potřebují peníze a nosí všelijaké nepotřebnosti, které jim doma zavazejí. „Z těch si pak vybírám jen ty nejzajímavější,“ říká Kubíková.

Hrníčky míří i do ciziny

Za devět let, co žena starožitnictví provozuje, k ní našla cestu také spousta chalupářů, kteří si chtějí originálními lidovými výrobky vybavit a zkrášlit letní sídlo. „Každý rok sem jezdí také pán z Itálie a manželé z Ameriky, kteří v Houstonu založili České kulturní centrum. Dělávají tam různé dražby českých věcí pro lidi, kteří tady mají předky. A pokaždé si odtud něco odvezou,“ vypráví majitelka starožitnictví.

Obchůdek je přeplněný obrazy známých i bezejmenných autorů, u vchodu čeká na nové majitele asi patnáct kovových i dřevěných mlýnků na kávu. „Mám tady jednu takovou zajímavost. Je to ručně vyřezávané loutkové divadélko,“ ukazuje na dvaceticentimetrové postavičky v pestrých kabátcích, kterým je snad sto let.

Haraburdí? Ani nápad

Někteří lidé jsou přesvědčení, že vetešnictví jsou přeplněná nepotřebným haraburdím, které nikdo nechce a není už potřebné. „Nikdy bych tam nešla. Nechci mít doma muzeum někoho jiného. Raději si koupím nové věci, které přede mnou nikdo nepoužíval,“ říká třeba Jitka Bařinová z Břeclavi.

Mnozí z těch, kteří jednou do obchůdku s nádobím po babičce a krásnými obrazy vešli, se ale rádi vracejí. Aby mohli znovu a znovu obdivovat zručnost dávno zemřelých řemeslníků a umělců.

„Moc ráda chodím do starožitnictví. Dřív byli lidé šikovnější a věci pro běžnou potřebu poctivější než dnes. Už mám doma několik hrníčků, hliněný hrnec, do kterého dávám květináče, a dokonce jsem neodolala a pořídila si malou slonovinovou šperkovnici. Vždycky si představuji, kdo měl všechny ty věci přede mnou a jak se k nim choval. Je to takové malé tajemství,“ rozplývá se Martina Konečná z Hodonína.

Ne všichni se ale chodí do takových obchůdků kochat starou krásou. „Jednou mě už i vykradli. Bylo to krátce po otevření obchodu. Vzali si hlavně zlato, další věci je příliš nezajímaly,“ vzpomíná Kubíková.