Vilém Kropp je vyučený strojní zámečník, nástrojař a montér Škodových závodů. V letech 1945 až 1984 pracoval jako redaktor a fotoreportér deníku Práce. V roce 1959 získal v Haagu první cenu World Press Foto. Jako jeden z mála lidí na světě fotografoval Nikitu Chruščova na jeho soukromé chatě.
Svojí cestou šel odmlada. Před válkou se jako předák sokolů postavil v přímé konfrontaci henleinovcům a musel se ukrývat před fašisty. Pak přišel pracovat z Ostravy do Prahy a v 80. letech pak i do tehdejší berounské městské čtvrti Počaply. Se svými sedmi radostmi života se Vilém Kropp podělil se čtenáři týdeníku Sedmičky krátce po 90. narozeninách.
Tenis
Se svou první ženou Zdeňkou, rozenou Parmovou, jsem se zamiloval do tenisu. Byla československou reprezentantkou a i já jsem trávil denně šest hodin kurtech. Dotáhl jsem to na slušnou krajskou úroveň. Dobře hrály i mé děti. Tenis dodnes sleduji.
Novinařina
Žurnalistika poskytuje pestrý život. Doslova mne pohltila. Setkával jsem se s mnoha zajímavými lidmi. V redakci s básníky, spisovateli, publicisty, jako byli Jan Drda, Jaroslav Seifert, Jiří Síla nebo Eva Kantůrková. V terénu pak se slavnými umělci, sportovci, politiky i prezidenty. Jsem vděčen osudu, že mne do tohoto krásného poslání uvrhl.
Knihy
Moje paní je známou a renomovanou knihkupkyní. Dělal jsem jí v podnikání spíš manažera. Po rozjezdu s malým knihkupectvím U radnice jsme otevřeli Knihkupectví Františka Nepila na druhé straně Husova náměstí a později v Havlíčkově ulici malé knihkupectví Oty Pavla. Dělá mi velikou radost, že tyto obchody provozujeme dodnes. Dnes však s vydatnou pomocí mého syna Viléma, rovněž vystudovaného knihkupce.
Fotky
Začínal jsem při fotografování sportu. Když mi v mých pětadvaceti letech otiskli první fotku z fotbalu, byl to nepopsatelný pocit. Stejně jako když jsem fotil Nikitu Chruščova na jeho soukromé „dáče“. Práce fotografa měla tehdy jinou vůni než dnes, což je vidět z mého autoportrétu.
Rodina a kluci
Jeden z mých synů z prvního manželství emigroval v šestaosmdesátém roce do Rakouska. Zdeněk je dnes úspěšný průmyslový designér. Často za mnou jezdí. Druhý syn Jirka z druhého manželství tragicky zahynul. S druhou ženou Marcelou jsem restartoval svůj život. Do Počapel jsme se odstěhovali v roce 1980 a náš stále kašlající syn tam vedle cementáren a železáren veškeré příznaky choroby, která ho do té doby trápila, pozbyl.
Práce
Práce byla vždycky náplní mého života a je to vidět i na dalším snímku, kde jsem zachycený při focení na operačním sále. Teď třídím svůj archiv, stále ještě se babrám s objednávkami a vyřizuji běžné záležitost. Vše mi samozřejmě trvá o něco déle než dříve, ale nespěchám. Nejen, když řídím auto, řadím maximálně na trojku. Jde to, ale dře to.
Výšlapy
Mám naštěstí dost přátel i mezi lékaři, kteří o mne pečují více než já sám o sebe. Dali mi hole s tím, že denně musím ujít pět kilometrů. Lidské tělo je jako veteránský vůz, musí se pomalu ohřát na provozní teplotu. Často se mi na povinný výšlap vůbec nechce, ale pravdou je, že díky nordic walkingu udržuji mechanické části svého „stroje“ v provozuschopném stavu.
