Vilmu Cibulkovou baví tváře. Nejraději maluje manžela a dceru | E15.cz

Vilmu Cibulkovou baví tváře. Nejraději maluje manžela a dceru

Vilma Cibulková dotočila televizní film, podpořila Martu Kubišovou a ztratila hereckého partnera.

Ranařka, osudová žena, zlodějka chlapů, workoholik… novináři přisoudili Vilmě Cibulkové řadu přívlastků. Jí se to moc nelíbí. Je jaká je. Svá.

Při fotografování mistrně vystřihne sérii pohledů, jimiž umí pobláznit muže. Herečka každým nervem svého těla, která se ráda vyjadřuje v obrazech. Někdy odpoví vyhýbavě, jindy se rovnou ošije.

A při vzpomínce na hereckého kolegu Martina Štěpánka, který se minulý týden zastřelil, se odmlčí. „Byl mi nesmírně blízký. V tomhle divadle ho budu vždycky vidět,“ pohladí jeho kostým.

Hráli jste spolu ve hře Sama Sheparda Láskou posedlí. Jak jste se před prázdninami loučili?

Prožili jsme spolu intenzivně půldruhého roku, ale nezlobte se, nebudu o něm mluvit. Zůstane v mém srdci tak krásný, jaký byl.

Hodně kouříte. Nebojíte se nemoci?

S upřímností alibisty tvrdím, že jsem se kuřákem narodila a jako kuřák zemřu. Mojí denní dávkou je třicet čtyřicet cigaret. Respektuji ale nekuřácká prostředí a strpím vyhrazená smradlavá místa. Dokonce cvičím tak, aby rychle spláchnutý šluk záchodová místa spolkla.

Ve hře o Picassovi v Divadle Ungelt si cigarety užíváte dokonce na jevišti. Nikdo z obecenstva neprotestoval?

Jednou ano a hodně hlasitě. I když program na to upozorňuje s tím, že je to z autorovy vůle. Během jednoho představení jakási divačka zničehonic nahlas řekla „Ta svině kouří“. S Milanem Kňažkem nám to na chvíli vyrazilo dech i tu cigaretu. Ale já tam hraju gestapačku, takže jsem si tu svini snažila nebrat osobně.

Co na to publikum?

Na konci vstala jiná paní a řekla: Mohla by se nám ukázat osoba, co nám zničila zážitek? Inu, nikdo se neukázal.

Vy si přitom libujete v propojení jeviště s hledištěm…

Nesmírně. Fascinuje mě právě stav, kdy se povede vyvolat iluzi, že mým partnerem na jevišti je kromě kolegy herce i divák. Pro mne má divadélko magickou sílu od schodiště až po šatnu na konci sklepa. Orientuji se v něm jak ve vlastní skříni, a to je teda co říct! Chce-li divák k nám, projde jevištěm, kdybych se rozhodla utéci, musím projít divákem.

Ta role vás inspirovala k výletu za Picassem do Paříže. Jak jste si tu cestu užila?

Paříž vždycky naplní má očekávání až po okraj. Teď mi ji ale prosím vůbec nepřipomínejte, tak dlouho už totiž bez pauzy pracuji, že takzvaně jen vydávám a nenabírám! A my do Paříže, do Vídně, Berlína jezdíme hlavně nabírat. Nejen atmosféru, ale výstavy, koncerty, divadla. Bolestně mi to právě teď chybí a vidina volného dne žádná.

Jste ženou mnoha talentů. Co píšete a co malujete?

Čmárám si od dětství. Čímkoliv. Jsem samouk, ráda maluji olejem, především lidi. Jejich ruce, nohy, tváře… Jirkům, Bartoškovi a Lábusovi jsem udělala portrét k šedesátinám, Láďovi Mrkvičkovi k sedmdesátinám. Dva obrazy se mi povedlo vydražit pro pomoc jiným za opravdu velkorysou částku. Pro handicapované muzikanty a ostravskou nemocnici. Nejčastěji si ale hraju s tváří svého muže a dcery.

Co zjišťujete?

Čím déle „své lidi“ takhle studuju, tím víc miluju každou jejich vrásku. Mám velkou chuť ilustrovat své dceři její knihu poezie. Šimonka je trubadúr, miluje život a umí o něm krásně napsat. Tak jsem si dala fixní termín, ze strachu, že mi zestárne – dcera i moje vůle – ale čím déle civím do diáře, tím víc je mi do breku.

O vašich literárních ambicích mi povíte?

Moje kapela má více členů, jsou věčně hladoví a bez gáže. O svém psaní vám nic neřeknu.

Mnozí z Divadla Ungelt nedávno podepsali petici na podporu Marty Kubišové ve sporech s Helenou Vondráčkovou. Proč vy?

I kdybych neúčinkovala na stejných prknech jako paní Marta, připojila bych svůj hlas. Proč? Její směr byl a vždy bude vertikální, rovný, zabitý do země a spjatý s posláním. Obě dámy po své cestě kráčejí s úctyhodnou profesionalitou a grácií. Jedna po okraj humánní, druhá po okraj sloužící.

Vídáte se s Martu Kubišovou i mimo divadlo?

Když už, pak se tak děje častěji právě mimo divadlo. Já s ní spojila život už ve svých šesti letech. Doma jsme neměli nic vzácnějšího, než poválečný musicbox, klavírní křídlo a pár gramodesek, na kterých naši nešetřili. Pár indexových singlů Gotta a Petra Nováka a hlavně desky Marty Kubišové. Lehávala jsem pod tou bednou, s hlavou pod křídlem a učila se zpívat všechny Martiny pecky. Vždycky se mi vybaví zlatá kresba mohutného starého křídla, co tatínek jednou přitáhl z hospody za pomoci dvou krav. V době mých pražských studií pro mě paní Marta znamenala hrdinství a důstojnost.

Kdy uvidíme v televizi váš benefiční triptych v novém cyklu Setkání s hvězdou?

Dotočili jsme koncem srpna, ale kdy se odvysílá, netuším. Například nádherný film Post bellum podle scénáře Vladimíra Körnera ležel v ČT u ledu skoro rok a vysílat se bude až 28. října. Jářku, snad se tedy té své benefice také dožiju…

Která ze tří vašich postav vás nejvíc oslovila?

Tři ženy mi věnoval Ivan Klíma a do života jim pomohl režisér Jaroslav Brabec. Bětka je submisivní, Luisa žena činu a Žaneta psychopat. U každé mne zajímal především způsob myšlení. K natočení jsme měli patnáct dnů, takže se stávalo, že jsem se během jednoho dne proměnila ve všechny tři figury. Nebyl čas se do některé „zahledět“. V každé povídce figuruje vedle mne jeden hlavní mužský partner, Juraj Kukura, Jan Budař a Jiří Langmajer.

Za roli v Picassovi jste získala cenu Thálie, letos v Moskvě další ocenění za Zemský ráj to na pohled. Jak moc to pro vás znamená?

Ceny jsou krásné jako pomíjivá pěna. Snad že počasí lodi přálo, ale to moře má tolik obyvatel, tolik nepoznaných krás…

S manželem lezete po horách. Ty vaše svaly asi nepocházejí jen z horolezectví, že?

Jsou pouze víc vidět, nejsem zkrátka dlouhorukávník. Já rukama dýchám. Kdybych o ně přišla, zřejmě se udusím. Mám svoje ruce od ramene k palci moc ráda. Pravda, dbám více o jejich schopnosti, než o vizáž.

Řekla bych, že vás přitahují problematické bytosti. Jen proto, že se dají plasticky ztvárnit?

Nenalézám ve svém okolí žádnou bytost, která by měla život snadný. Jo, možná naše kočky. Často jedí zdravěji než my a rozhodně jako první. Když ráno o půl šesté vstanu, nejprve nakrmím kočky a až potom udělám kafe.

Před lety jsem skoncovala s alkoholem. Máte nějaké vysvětlení, proč s touto závislostí zápasí tolik herců?

Připomněla jste mi jednu historku z Divadla v Řeznické. Jeden z diváků se ptal „Kde je tady šatna?“, uvaděčka znejistěla „Herecká?“, a divák na to „Ne, lidská…“ Od doby mé léčby uplynulo už celých dvacet let. Jenže, když nám vy novináři jednou přiřknete nějaký punc, ani přes dalších dvacet let plnohodnotné práce ho nesejmete. Nikterak optimistická vidina pro ty, pro které může být můj příběh motivací.

Zažila jste bouřlivé roky. Věříte, že se karta osudu definitivně obrátila?

Nevím, co znamená slovo osud. Odsud posud? Bude mi padesát a zatím jsem se nestačila dobrat k obsahu onoho termínu.

Vypadáte spokojeně…

Mám zdravé rodiče, vzácné dítě, milovaného muže, svoji práci a pár přátel… mám štěstí, že každý den je mám. Každý den je ztrácím a znovu získávám. Co víc si přát…

 

Hlavní zprávy

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!