Vím, že nezměním svět, ale pomáhat lidem v Ugandě je smysluplné | E15.cz

Vím, že nezměním svět, ale pomáhat lidem v Ugandě je smysluplné

Světlana Divilková

Třicetiletá Petra Matulová poznala bídu i krásy černého kontinentu. Žila v Ugandě, nezaskočilo ji ani drsné Kongo.

Do Ugandy odjela Petra Matulová, rodačka z Rackové u Zlína, poprvé ještě za studií. „Tato zkušenost mě velmi oslovila. Později, když se naskytla další pracovní příležitost, jsem neváhala,“ říká humanitární pracovnice, která nakonec v celkovém součtu strávila v Ugandě dva roky. „Je pro mne smysluplné věnovat se této činnosti. Nemám naivní vize, že změním svět, ale je pro mne důležité ke změně přispívat. Jsem ráda, že mám nyní tuto možnost,“ tvrdí Matulová.

Jste mladá, hezká, navíc s blond vlasy… v Africe jste asi budila velkou pozornost. Neměla jste strach, že se vám něco stane?

V Africe je potřeba se chovat celkově uvážlivě. Navíc v Kongu, v Severním Kiwu, kde jsme byli naposledy letos v září, vládnou nepokoje a válečný stav. Hrozí reálné nebezpečí únosu. Musíme se chovat tak, abychom neohrozili sebe ani místní pracovníky, kteří nás doprovázejí. Někteří naši spolupracovníci, jak z místní charity, tak z agentur OSN, nám doporučili, abychom do jistých míst vůbec nejezdili.

V Ugandě jste postavili a provozujete školu a nemocnici. V jakém stavu bylo školství a zdravotnictví před vaším příchodem?

V Ugandě jsme začali působit v roce 2001. Tehdy si žáci ve všech školách museli platit školné, proto se tam spousta dětí nedostala. Nenaučili se číst a psát, ale nedozvěděli se ani informace o hygieně, zdraví a prevenci nemocí. Začali jsme proto v Ugandě s projektem Adopce na dálku, který dětem umožňuje nejen chodit do školy, ale nakupujeme také uniformy, sešity, platíme obědy, a když je dítě nemocné, platíme za jeho léčbu. Snažíme se dělat zkrátka vše proto, aby mohly děti studovat a rozvíjet se.

Znamená to, že díky vaší pomoci je školství v Ugandě bezplatné?

Tamní vláda to tvrdí, ale pravda to není. Rodiče musí za děti hradit mnoho dalších poplatků, v zemi je nedostatek škol a kvalifikovaných učitelů. Vzdělání tedy stále zdaleka není dostupné všem.

Jak to v Ugandě vypadá se zdravotnictvím?

Se zdravotní péčí je situace trochu podobná. Téměř všude se musí platit i za drobné lékařské zákroky. Kvalita nemocnic je pak další problém. V místech, kde stojí naše nemocnice Sv. Karla Lwangy, dříve sice bylo zdravotní středisko, ale na lékaře tam člověk nenatrefil pokaždé. Ani léky nebyly dostupné. Situace byla alarmující.

Teď je to zřejmě lepší.

Nemocnici jsme otevřeli v roce 2007. Doposud v ní lékaři ošetřili přes sto dvacet tisíc pacientů. Máme porodnické oddělení, dva operační sály, dětské i dospělé oddělení, HIV kliniku, laboratoř i rentgen. Nedávno jsme otevřeli zubní ordinaci. Mimoto k jedněm z našich nejdůležitějších aktivit patří takzvaný výjezdní program. Tým zdravotníků pravidelně objíždí odlehlé vesnice a navštěvuje nemocné lidi a těhotné ženy, pro které je nemocnice z nějakého důvodu nedostupná. Velký důraz také klademe na prevenci. Informujeme lidi o tom, jak se nemocím pokud možno úplně vyhnout. Tyto dva projekty naplňují naši hlavní ideu. Věříme, že pouze vzdělaní a zdraví lidé mohou rozvíjet tuto zemi.

Řídíte v Ugandě jiné projekty?

Určitě ano. Snažíme se podporovat místní komunity poskytováním vzdělání a tvorbou pracovních příležitostí. Ženám nabízíme kurzy šití nebo rukodělnou výrobu, kdy vyrábějí tradiční košíky či korálky. Ty pak tady v České republice nabízíme zájemcům a peníze z prodeje vracíme zpět do oblasti. Ženy si tak za ně mohou pořídit například šicí stroj. U zemědělských projektů koupíme zase třeba traktor. Nejenže pomáháme s úhradou školních poplatků a stavíme školy, ale budujeme také ubytovny pro studenty a učitele, aby nemuseli chodit denně až několik kilometrů do školy a za vzděláním. Stavíme knihovny i v odlehlejších místech, aby přístup ke vzdělání měli opravdu všichni. Vytváříme nové programy, kdy dospělé i děti učíme pracovat s moderní technikou, například s počítačem nebo internetem.

Kolik dětí navštěvuje vaše školy?

V současné době na Základní školu sv. Jana Nepomuckého chodí asi dvě stě padesát dětí. Tento stav ale není konečný, dostavujeme ještě další třídy. V Technickém institutu sv. Karla Lwangy je nyní na dvě stě studentů. Celkem v Ugandě naším programem adopce na dálku podporujeme na čtyři tisíce dětí. Na celém světě je to asi sedmnáct tisíc dětí.

Má ještě projekt adopce na dálku ohlas u dárců, vědí o něm, přispívají?

Adopce na dálku začala v České republice fungovat už v roce 1993 a zájem lidí zůstává. Všechny sice zasáhla krize, takže počty dárců nestoupají tak prudce jako dřív. Ale stále mají zájem a my se snažíme reagovat na jejich možnosti. V minulosti dárci začínali podporovat dítě od první třídy a přebírali dlouhodobý závazek na řadu let. V současné době už nabízíme možnost podporovat někoho třeba jenom na rok nebo dva. Tato pomoc je určena pro starší děti, které si chtějí udělat kurz stolaře či elektrikáře. Stačí vlastně dva roky a víte, že jste někomu dali možnost najít si zaměstnání.

Jaké zdravotní problémy řešíte nejčastěji ve vaší československo-ugandské Nemocnici sv. Karla Lwangy?

Jsou to nemoci typické pro danou oblast, malárie, anémie, plicní choroby, tuberkulóza, HIV, kožní infekce a podvýživa, která je v současné době asi největší hrozbou pro africký kontinent. Trpí jí přibližně patnáct procent dětské populace. Podvyživené dítě totiž nemusí být nutně hladové. Banánové, kukuřičné nebo fazolové kaše, které děti nejvíce jedí, dokážou sice zasytit, ale neumí dodat ty správné a potřebné látky pro přirozený vývoj organismu. Snažíme se s tím také bojovat a pro budoucí rodičky a ostatní ženy i studenty pořádáme osvětové programy na téma správné výživy. V našich kurzech se ženy seznámí s teoretickými poznatky a mohou zkusit uvařit chutný pokrm ze zeleniny tak, aby v něm bylo uchováno co nejvíce vitaminů a stopových prvků.

Na snímcích z Ugandy si můžeme všimnout, že děti nosí školní uniformy. Proč?

Je třeba si uvědomit, že pro některé děti je to vlastně jediné pěkné oblečení, které mají. V uniformě chodí do kostela a nosí ji i na jiné slavnostní příležitosti. Dětem v programu adopce na dálku uniformy poskytujeme zdarma. Navíc je šijí díky našemu programu místní švadleny, často velmi znevýhodněné ženy, které nemají práci. Takto mohou zabezpečit sebe a rodinu.

Kromě Ugandy jste se vypravila také do Konžské demokratické republiky. Z jakého důvodu?

Severní část Konga je oblast nacházející se v krizi. Lidé tam kvůli ozbrojeným konfliktům museli opustit své domovy, a tím ustoupit od tradičního způsobu obživy. Pomáháme jim. Například jim dáváme sazenice a zemědělské nářadí, aby si mohli vypěstovat potravu, a tak se stát nezávislými na milodarech. V hlavním městě Konga Kinshase máme také rozvojový projekt adopce na dálku a kromě toho pomáháme i dětem ulice. Snažíme se ale především o jejich navrácení do rodin a začlenění do společnosti.

Poznala jste dvě africké země. Můžete je srovnat?

Kongo je zaostalejší než Uganda. Hůř tam funguje zdravotnictví, školství, doprava. Je to země dlouho zmítaná složitým konfliktem. Paradoxně je to země s mimořádně bohatými přírodními zdroji, jako je například zlato či diamanty. Ale v reálném životě je to jedna z nejchudších zemí světa. Naproti tomu v severní části Ugandy sice také dlouho byla občanská válka, ale nyní zde panuje mírový stav, což je zásadní podmínka pro zdárný rozvoj země.

Teď jste zpátky v Evropě. Chybí vám tady něco typicky afrického?

Čím jsem tady déle, tím víc si uvědomuji, co všechno mi chybí. Ale zmíním jeden velký kontrast. Když jde člověk po ulici v Ugandě, tak se zdají všichni lidé velmi pozitivně naladění, pozdraví vás, usmějí se, a když po vás něco potřebují, tak nezačnou tím: Nezlobte se, že vás ruším, jenom rychle, kolik je hodin. Napřed se zeptají, jak se vám daří, jak se máte, co rodina, co nového v práci. Musím přiznat, že v Ugandě, mě to i trošku iritovalo, přišlo mi to jako ztráta času. Jenže když jedu teď po Praze metrem, mám pocit, že kontakt s lidmi tady úplně schází, a tak trochu mi to chybí.

Měla jste možnost cestovat po Ugandě?

Ano. Byla jsem tam delší dobu, takže jsem měla možnost poznat i něco z krás Ugandy, která bývá označována za perlu Afriky. Myslím, že právem. Sever a jih Ugandy jsou dvě zcela odlišné oblasti, které odděluje protékající Nil. Jižní část je zelenější, není tam ani takové horko. Kdežto na severu je tepleji. A právě v severní části hned za Nilem je národní park, který se jmenuje Murchisonovy vodopády. Je to tam úžasné. Viděli jsme lvy, žirafy, hrochy, zkrátka všechno, co si tady člověk vysní a potká jenom v zoo. Nocovali jsme přímo uprostřed parku a například při večeři kolem nás procházel hroch, žvýkal trávu a vůbec se o nás nezajímal. Nejvíc mě zaujala oblast, která se jmenuje Bunyonyi. Je plná krásných jezer, která se rozprostírají mezi mírnými kopci.

Je tam pro Evropana draho?

Dokážete vyžít s přijatelným rozpočtem. Je to země, která je pro turisty poměrně připravená, takže můžete žít ve stejných poměrech jako v České republice. Záleží, jaký standard si zvolíte. Můžete nakupovat v supermarketech, chodit do dražších restaurací, které jsou bezpečnější pro naše žaludky, ale nejsou přitom výrazně dražší.

V jakém období se do Ugandy vydat, aby nebylo moc horko?

Červenec nebo srpen bych nedoporučovala, a to spíš z opačného důvodu. U nás máme tou dobou většinou tepleji, než je v Ugandě. Ale v září či říjnu je tam velmi příjemně.

PETRA MATULOVÁ

* Narodila se 12. listopadu 1982, vyrostla v obci Racková u Zlína.
* Vystudovala humanitární studia. S Arcidiecézní charitou Praha spolupracuje od roku 2006, zpočátku jako dobrovolnice, poté jako koordinátorka.
* Nyní je vedoucí té části Charity, která má na starosti zahraniční spolupráci.
* www.praha.charita.cz , www.nemocniceuganda.cz

Autor: Světlana Divilková
 

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!