Moje putování po vyhlášených pražských kavárnách začíná Cukrárnou Myšák, kterou navštěvovaly osobnosti jako T. G. Masaryk, Ema Destinová či Oldřich Nový. Hosty ze současnosti vítá po svém znovuotevření od konce loňského roku. Tradice a známé jméno funguje, láká množství hostů. Bohužel na úkor atmosféry.
„Chodily jsme sem jako studentky, to je ale už padesát let,“ vypráví paní u vedlejšího stolu dceři. Když se zeptám, jak moc se od té doby kavárna změnila, odpoví, že jen atmosférou.
Sedím a čtu si. Kolem jsou všechny stoly obsazené, někteří lidé čekají frontu. Servírka na mě proto vrhá nepříjemné pohledy vždy, když projde kolem mého stolu. Cizinci čekají a já zbytečně zabírám místo. Piji svou kávu zřejmě moc dlouho.
Vyčpělé pivo u počítače
Ostatní kavárny působí vstřícněji. Stačí si objednat a posedět s přáteli, jak dlouho je třeba. Tenhle způsob kavárenského života ale postupně nahrazuje jiný. Samotářský.
Sedím v restauraci Demínka na rohu ulic Anglická a Škrétova. Nejslavnější období zažívala ještě jako kavárna v první polovině minulého století. Zapáleně v ní nad uměním diskutovali Fráňa Šrámek či František Gellner i Josef Lada.
V sobotu kvečeru sedí v Demínce dvě skupiny lidí. Cizinci popíjejí pivo a v rohu, zastrčený u okna, asi třicetiletý muž. Vášnivě e-mailuje. Kroutí hlavou a občas utrousí nadávku. Sedí sám. S počítačem. Před sebou vyčpělé pivo, aby ho nikdo nenařknul, že si jen přišel vyřídit na svém notebooku poštu.
Koblihy došly
Přesouvám se do Cafe Imperial. Kavárna je proslavená tím, že si tam hosté mohli koupit mísu koblih a házet je po sobě. U stolu vedle mě sedí dvojice podnikatelů, hlasitě řeší pracovní problémy a přemýšlí, jak je vyřešit. A já přemýšlím o tom, kde v menu najdu známou mísu koblih inspirovanou slavným Jirotkovým Saturninem. Kavárna ji nabízela za 1943 korun. „Je mi líto, poté, co jsme znovu otevřeli po rekonstrukci, už ji nenabízíme,“ vysvětluje servírka. Cizinci, kteří v Cafe Imperial tvoří většinu hostů, by se asi divili, kdyby jim některá z koblih přistála na hlavě.
Ještě víc cizinců ale chodí do Slavie. Zčásti proto, že turistické průvodce píšou o kavárně ve spojení s bývalým prezidentem Václavem Havlem, zčásti proto, že je z ní krásný výhled na Hrad.
I já, vždy, když jsem šla kolem, jsem zvědavě nahlížela do oken, zda si v ní nedává kávu někdo slavný. Trvalo mi dlouho, než jsem se před lety odvážila do kavárny vstoupit. Nyní sedím u okna a mám výhled na celou kavárnu. Po chvilce si hosty rozděluji do několika skupin.
Cizinci obdivují výhled přes Vltavu na Pražský hrad. Kousek dál se společnost Němců a Čechů snaží domluvit nějakou smlouvu. Předávají si navzájem notebook a něco si na něm ukazují. Další skupinu tvoří starší lidé, kteří v kavárně vzpomínají u kávy a dortu. Početnou skupinou jsou návštěvníci, kteří sedí jednotlivě, čtou knihu nebo častěji koukají do počítače.
Debaty? Ano. Virtuální
Bezdrátový internet je velkým lákadlem. Kavárny v centru hlavního města se tak mění z míst, kde můžete v příjemné atmosféře debatovat s přáteli, v jedno velké připojení na internet. Česká kavárenská tradice, která vznikala již před třemi sty lety, upadá. Hosté pijí kávu a diskuse se odehrává prostřednictvím internetu. Virtuálně.
Z pražských kaváren s dlouhou historií, kam jsem zašla, si jako jedna z mála uchovala atmosféru pohodových debat jen Cafe Louvre na Národní třídě. Ve velké hale ani v postranní nekuřácké místnosti nesedí s notebookem nikdo.
Lidé okolo se věnují svým blízkým, kolegům, přátelům. Nikoli virtuálně, ale naživo. Asi jako kdysi v těchto místech Albert Einstein, Franz Kafka nebo bratři Karel a Josef Čapkové.
Elektronické pozvání
Z kaváren, které umožňují bezplatné připojení na internet, mizí ta pravá atmosféra. Při „vysedávání“ po kavárnách nejčastěji spočinul můj pohled na spoustu do obrazovek zahleděných jedinců. „Uživatel Petr Novák Vám poslal skleničku vína. Přijmi. Ignoruj,“ vyskočí na monitoru notebooku elektronický přípitek ze serveru Facebook. I tak se dá trávit čas v kavárně.
