Vlastimil Vozka: Motorce jsem dal vale

Vlastimil Vozka, muž číslo jedna mostecké radnice, si drží tvář vstřícného člověka, který se baví s lidmi na ulici. O svém soukromí příliš nemluví. Sedmičce se ale v rozhovoru svěřil, že se mu dodnes stýská po životě čundráků.

Napadlo vás někdy, že budete primátorem?

Nikdy, přes třicet let jsem byl věrný povolání v hornictví. Prošel jsem různými funkcemi od revírníka po ředitele společnosti. Byl jsem přesvědčený, že hornické povolání mě vyprovodí do důchodu. Až vzrůstající nesoulad mezi bývalým vedením města a námi, nájemníky a vlastníky družstevních bytů, zapříčinil vznik Sdružení Mostečané Mostu. A když už se jednou člověk postaví do čela, tak prostě bojuje za svá práva na slunci. Mám velkou radost z výsledků těchto komunálních voleb. Takovou vnitřní radost, uspokojení, že nedělám práci, kterou nikdo nevidí, nechce nebo ji nepotřebuje. A to je největší zadostiučinění.

Nakolik vám práce primátora změnila osobní život?

Žena už si zvykla na styl života, kdy si člověk ne vždy rozhoduje o svém volném čase. Musím přiznat, že práce ve vedení radnice mi změnila život hodně. Když nakupuji v obchodě, jedu autem, jdu na poštu, jsem stále pod veřejnou kontrolou. Vystoupil jsem z anonymity, jsem veřejně známý. Ale nejsem jiný, než jsem býval kdysi. Morální hodnoty neměním. A jsem šťastný, že chodím po městě a dívám se lidem do očí. Neschovávám se za záda druhých. Moje priority v životě jsou jinde, než abych zbohatnul na radnici.

Zastavují vás lidé jen tak na kus řeči na ulici?

Pochopitelně. Často. A často od nich dostávám podněty. Kupodivu mě oslovují i v jiných městech. Nakupoval jsem v Nepomuku a oslovil mě pán, co stál přede mnou ve frontě. Na slavnostech v Terezíně se se mnou dal do řeči muž stojící frontu na buřta stejně jako já a ptal se na události v Mostě. Je vidět, že Mostečané jsou všude.

Co vám za poslední čtyři roky udělalo největší radost?

Po čtyřech letech obrovská podpora lidí ve městě. Jinak se raduji i z drobností, když něco opravíme, zvelebíme. Těším se na rumunský kostel, až otevřeme jezero Most, až dokončíme opravu sportovní haly. Nemám rád plané sliby.

Vy sám jste někdy sportoval?

Jezdil jsem na kánoi, dokonce jsem nějaký čas dělal rozhodčího v kanoistice. To víte, v paneláku nemám garáž, kde bych skladoval a lepil lodě. Přesto dodnes cítím vůni pryskyřice, čundráckého života na závodech. Když máte rodinu, přehodnotíte své zájmy. Dal jsem vale i motorce, která byla mým druhým životem.

Prý jste sbíral veterány?

Ještě na průmyslovku jsem jezdil Aerovkou třicet z roku 1936. Červenou s černou střechou. Tu již dávno nemám, tak raději se ženou chodíme pěšky. Milujeme procházky po Resslu, na Hněvíně, kolem kostela. Když nejsou závody, je příjemně i na hipodromu. Co víc potřebujeme ke štěstí?

Není tajemstvím, že Sdružení Mostečané Mostu, respektive Severočeši.cz, míří do parlamentu. Šel byste do Prahy?

V Mostě je tolik úkolů, že nepošilhávám po funkcích celostátních nebo ve sněmovně. Ačkoliv vnímám, že masivní tlak lidí zdola může změnit mnohé. Stejně jako změnil v Mostě. Ale cítím, že moje místo je tady, doma.

Vy ale nepocházíte z Mostu, je to tak?

Narodil jsem se v Plzni. Do první třídy jsem chodil v Nepomuku. Záhy poté jsme se přestěhovali do Mostu. Od té doby uběhlo už padesát let. Takže půl století jsem občan Mostu.
Hodil vám někdo za uplynulé čtyři roky nečekaně klacek pod nohy?
V momentě, když nám z kraje zarazili peníze z Evropské unie. Domníval jsem se, že právě tyto peníze slouží k obnově průmyslem zdevastovaných měst a jejich okolí. Jenže jsem zjistil, k čemu všemu lze využít politické postavení, tedy i k přerozdělování peněz z Unie. Ačkoliv jsem měl rok dopředu indicie, že jde o zákulisní intriky, nevěřil jsem tomu. Když Most nedostal z Unie ani korunu, dlouho mě to trápilo. Ale věřím, že boží mlýny semelou každého, kdo se proviní.

Spravedlnost je tedy vaším krédem?

Asi se nedá nazvat krédem. Je přirozenou slušností. Krédo nemám. Stejně jako když mi na konci roku položíte otázku, jaká si dávám předsevzetí do nového roku. Žádná. Den ze dne žiju tak, že někam směřuji svůj život. Slušnost není zbabělost nebo slabost, podle toho věci posuzuji. Síla a vzdor vydávaná všem na odiv je vlastně vnitřní slabostí. A stejně ji každý prokoukne.