Vlastnit dům v Krajinské? Prestiž, ale i hluk z ulice a boj s úředníky | E15.cz

Vlastnit dům v Krajinské? Prestiž, ale i hluk z ulice a boj s úředníky

Být majitelem historického domu v centru města je luxus po všech stránkách. Přináší to ale i spousty starostí. Sedmička představuje čtyři vlastníky nemovitostí ve významné budějovické ulici.

Jmenovala se Prager Landstrasse. Později Pieskergasse, Revoluční třída, třída 5. května. Českobudějovická Krajinská ulice vznikala se založením města ve třináctém století a rychle se stala jeho nejdůležitější tepnou. Bydleli v ní významní lidé. Za první republiky tam jezdila dokonce tramvaj.
Po roce 1990 se většina z jejích domů opět dostala do soukromého vlastnictví. Stavby s typickým podloubím a ve stylu klasicismu, empíru i kubismu obývají znovu měšťané a podnikatelé, kteří se snaží o vliv na dění na radnici a o zvelebení centra. Cestu k novému zhodnocení zdevastovaných staveb neměli jednoduchou.

1. Vlasta Volfová

Dvoupatrový dům číslo popisné 30 s podloubím zhruba uprostřed ulice získali manželé Volfovi v roce 1994. Tehdy už stál dva roky v nabídce realitky. Budova se dvorem a pavlačí původně patřila židovské rodině, která zmizela v koncentrácích. Podobně jako většina budějovických Židů. „V domě byly dva byty a ateliér. Úsměvné je, že naše nájemnice se nám prokazovala dekretem vydaným ještě gestapem,“ říká Vlasta Volfová. Volfovi koupili nemovitost i s demoličním výměrem. S úřady pak dlouho bojovali třeba o povolení střešních oken. Nejdřív je zamítly kvůli bezpečnosti. Mohly by prý odleskem pomáhat nepříteli při náletech letadel. „V byrokracii ještě dozníval starý systém myšlení. Později už to měli naši sousedé snazší,“ uvažuje Volfová.
Přes komplikace se jim podařilo objekt zrekonstruovat do původní podoby i s kamennými klenbami uvnitř. Kromě bytu tam mají sídlo firmy.

2. Karel Pražák

Dalším průkopníkem, který se odvážil investovat do Krajinské třídy, byl bývalý hokejista a trenér Karel Pražák. Začal tipovat vhodné domy jako spolumajitel obchodní firmy. Dnes už některé z nich vlastní zčásti jeho děti. Jako mluvčí Sdružení majitelů historických domů v centru města, které má skoro čtyřicet členů, vedl dlouholetý spor s radnicí o vlastnictví podloubí. „Odhaduju, že majitelé historických objektů už do nich dali v centru dvě miliardy korun. Jenom v Krajinské pět set milionů. Město by si jich mělo vážit,“ říká Pražák.
První dům, který s firmou oživil, je obchodní a kancelářská budova na rohu Krajinské a Piaristické ulice. Před rokem 1990 byla v čísle popisném 1 mototechna. Za první republiky tam prodával motocykly a kola podnikatel Albert Čížek. Po roce 1938 tady zřídil nouzové byty pro české utečence ze Sudet.
Pražák prosadil, že radnice uznala nárok majitelů domů na podloubí. Dnes řídí i práce kolem dalšího stavení v ulici, kde byla ve středověku mýdlárna. Ve sklepení vzniká bar.

3. Pavel Stránský

Drogerii v Krajinské nikdo z pamětníků neřekne jinak než U Froňků. Na rozdíl od mnoha obchodů, které se stěhují po městě, má tento tradici. „Rod obchodníků Froňků se tu traduje už tři sta let,“ říká potomek původních majitelů Pavel Stránský. Muž vlastní dům číslo 32 v sousedství rodiny Volfovy. Jeho praděda v přízemí prodával mýdlo z vlastní mýdlárny ve Vrátě. Stránský dostal dům, kde se narodil, v restituci.
„Byly v něm spadlé stropy a klenby. Na půdě dřevomorka. Také mi nechtěli povolit střešní okna. Kazila by prý pohled z Černé věže. Začal jsem s terasou a postupně dům opravil celý. Teď v něm mám podkrovní byt,“ usmívá se Stránský.
Také jeho dotují obchod a kanceláře. V přízemí prodávají Vietnamci. Do bytu chodí Stránský přes prodejnu, obchodníkům pronajal i chodbu za hlavním vchodem.
Pan domácí je dnes klidný. Nejhorší má za sebou. Vadou na kráse je podle něj jen hluk z ulice. Naproti má restauraci s diskotékou. „Jednou nám z ulice vletěla petarda oknem až do dětské postýlky. Naštěstí se nikomu nic nestalo,“ vzpomíná.

4. Antonín Šebesta

Dům manželů Šebestových se skřítkem poutníkem ve znaku na fasádě má pohádkový příběh. „Nikdy jsem o žádný historický dům nestál. V osmdesátých letech ale začali rekonstruovat baráky na náměstí, kde jsme bydleli. Dostali jsme dočasné bydlení v tomhle domě,“ říká Antonín Šebesta a začíná vyprávět příběh.
Někdy před rokem 1990 se zjevila stařenka z Prahy. Chtěla si dům číslo popisné 28 prohlédnout. „Tvrdila, že se tu narodila. Přijela pak znovu po revoluci s dokladem o vlastnictví poloviny domu. Říkala, že když jí seženu v archivech doklad o vlastnictví druhé poloviny, prodá mi celý dům za odhad,“ popisuje Šebesta.
Žena byla ze staré židovské rodiny. Šebesta dokument našel, ale hned potom majitelku začali pronásledovat další zájemci o nemovitost. „Nejdřív jsem nemohl sehnat úvěr. Nakonec jsem dům koupil, ale za vyšší cenu, než zněla původní dohoda,“ líčí Šebesta.
Doma má vydavatelství a reklamní firmu, ve dvorku restauraci. Bydlení si chválí. „Od města a státu jsem dostal příspěvek na střechu a na fasádu. Jsem spokojený. Jinak bych asi žil v paneláku na sídlišti,“ směje se pod vousy.
Podle majitelů menších domů s podloubím byly tyto nemovitosti začátkem devadesátých let ke koupi za ceny kolem čtyř až pěti milionů korun. Podobně jako ve středověku nebo za první republiky se stávaly tyto budovy sídly bohatých měšťanů a živnostníků. Perlou mezi nimi je Průchozí dům přestavěný po požáru ulice v polovině devatenáctého století na první obchodní dům ve střední Evropě. Má pasáž propojující Krajinskou a Českou ulici. Říkalo se mu Bazar. Jeho majitel Václav Cvach bydlí v Praze. „Koupil jsem ho v roce 2004 a zrekonstruoval v něm uličku s obchody. Je zapsaný jako technická památka. Lidé si na něj začínají zvykat jen pomalu,“ míní Cvach, budějovický rodák.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!