Jednu sklenku vody. Ale z kohoutku, prosím.
Redaktoři Sedmičky se vydali zjistit, zda jim v českobudějovických restauracích nalijí vodu z vodovodu.
Scénář byl vždy stejný. Jeden nealko nápoj a jednu sklenici vody. V osmi restauracích ji zdarma naservírovali, ve dvou objednávku nedostali vůbec.
Zvon V restauraci hotelu Zvon si můžeme vybrat, zda se posadíme dovnitř nebo na terasu. Usedáme na čerstvém vzduchu a čekáme na obsluhu. Číšníkovi trvalo o chvíli déle, než k našemu stolu dorazil, zato byl velmi milý a ochotný. Vodu z kohoutku přináší ihned. „Za celé léto se mi to stalo pouze jednou, že si tu někdo objednal vodu z kohoutku. Sám bych si vodu s džusem v restauraci určitě dal. Proč platit za to, že nechci tak silný džus,“ odpovídá mladý číšník na otázku, zda se zákazníci po takovém nápoji ptají.
Gomel Doudlebská jizba, restaurace v hotelu Gomel, je prázdná, obsazené jsou pouze tři stoly. „Prosím?“ ptá se mladá servírka ve chvíli, kdy ji požádáme o vodu z kohoutku. Udiveně kývne hlavou, ale vodu přináší.
Potrefená husa Před devátou hodinou večer přicházíme do Potrefené Husy v České ulici. Restaurace byla téměř plná, obsluha pro nás ale našla místo. Nad naším přáním ovšem servírka tápe. Pomoci jí přichází kolegyně. Tvrdí, že dostat vodu z kohoutku je v tomto podniku nepřípustné. Jakékoliv vyjednávání nemělo cenu.
Malý pivovar Po deváté hodině večer usedáme ke stolu v restauraci Malý pivovar. Na otázku, zda dostaneme vodu z kohoutku, mladý učeň přikývne. „Točenou vodu v Budějovicích nepiju, myslím, že není dobrá. Ale naši zákazníci se po ní občas ptají. Nemáme problém ji nalít,“ tvrdí slečna, která nás také obsluhuje.
Maxim
Pár minut před desátou hodinou večerní vcházíme do restaurace Maxim. Uvnitř není nic slyšet, hudba hraje příliš hlasitě. Opět se ptáme po točené vodě. Servírka nám ji nalít nechtěla. Nepřesvědčilo ji ani to, že s sebou máme rozpustné šumivé léky. Nabídli jsme, že vodu zaplatíme.
„Nezlobte se, máme tady všude kamery a vedoucí vše vidí. Vodu z kohoutku vám dát nemůžu, dejte si neperlivou balenou,“ tvrdí.
Modrý dveře Ke stolu u Modrých dveří usedáme po desáté hodině večer a vodu z kohoutku máme na stole do pár minut. „V jiných restauracích mi ji majitelé nedovolili podávat, protože jim to údajně zakázala hygiena. Prý se nejedná o vodu, která splňuje hygienické požadavky,“ popisuje servírka.
China restaurant Z restaurace Modrý dveře míříme do China restaurantu na náměstí. Za chvíli již stoupáme výtahem do čtvrtého patra čínské restaurace. Ve výtahu to páchne. Když se dveře otevírají, vítá nás obsluha s neutrálním výrazem ve tváři. Objednáváme si polévku, džus a vodu z kohoutku. Následuje složité vysvětlování, co je voda z kohoutku vlastně zač. Neobejdeme se bez mimiky. Obsluha stále kroutí hlavou. Když pak přichází s polévkou a džusem, nese i sklenici vody.
Masné krámy Poprvé v Masných krámech jsme zalitovali, že netestujeme jídlo. Restaurace voněla pečeným masem a cítit to bylo i na ulici. Vodu z vodovodu přinesli bez problémů.
Slavie
V restauraci Slavie jsme poobědvali. Sklenku vody jsme dostali ihned. Číšník donesl nápoj s ledem a citronem.
„Vodu z kohoutku tu nalévám docela často. Zákazníci si ji žádají především ke kávě,“ komentuje muž s tetováním na krku. Mile nás překvapil, když po obědě přinesl ke kávě domácí bábovku jako pozornost podniku.
Restaurace Karla IV. Kolem čtvrté hodiny odpoledne jsme zamířili do poslední testované restaurace - Karla IV. v ulici Dr. Stejskala. Do několika minut už ochutnáváme točenou vodu z kohoutku. „Každý den si ji objedná minimálně jeden host,“ komentuje servírka.
Kvalitní voda
Podle Zdeňka Kocmouda ze Zdravotního ústavu v Českých Budějovicích se majitelé restaurací nemají čeho obávat. „Obecně lze říci, že kvalita vody dodávané veřejnými vodovody je velmi dobrá,“ říká odborník.
Jednou ze základních podmínek pro povolení provozu jakéhokoliv stravovacího zařízení je to, že majitel musí mít přístup k pitné vodě. „Hygiena nemá důvod k omezování konzumace vody z kohoutků,“ dodává Kocmoud.
Zda ji zákazník dostane, tak záleží jen na vnitřních předpisech restaurace nebo na ochotě personálu.
Dříve pili Budějovičtí Vltavu, teď Římov
1. Osmdesáti procentům obyvatel Jihočeského kraje pitná voda z kohoutku chutná. Třiapadesát procent obyvatel o ní tvrdí, že je velice příjemná na chuť. Naproti tomu dvě třetiny obyvatel kupují balenou vodu. Kvalita vody v Budějovicích dosahuje hodnot kojeneckých vod. Vyplývá to z měření Vodovodů a kanalizací Jižní Čechy.
2. Tvrdost vody určuje obsah vápníku a hořčíku. V Budějovicích je měkká voda. Ta vzniká tím, že protéká přes písčitou půdu. Je více agresivní a může způsobit korozi potrubí. Naopak tvrdá voda, která je příčinou vodního kamene, protéká vápenatou půdou.
3. Cena vody se dělí na dvě položky. Vodné a stočné. Vodné je úplata za vodu dodávanou z veřejného vodovodu, stočné zase úplata za odvedení odpadní vody kanalizací. Celková cena je pro Budějovice okolo třiašedesáti korun za metr krychlový. Balená voda je více než stopadesátkrát dražší než z kohoutku.
4. Největším zdrojem pitné vody v Jihočeském kraji je údolní nádrž Římov. Zásobuje šedesát procent obyvatel. Dalším významným zdrojem je centrální úpravna vody v Plavu, která je druhá největší v Čechách. Mimo to využívají obyvatelé Budějovic vodu z podzemních zdrojů nebo z vlastních nádrží.
5. Mléčné zabarvení vody způsobuje rozpuštěný vzduch. Zabarvení zmizí po několika minutách. Narezlou barvu voda získává při opravách vodovodního potrubí. Odborníci nedoporučují v rezavé vodě prát.
6. Do osmnáctého století obyvatelé Budějovic pili pouze vodu ze studní v měšťanských domech a ze Samsonovy kašny. Od roku 1724 mohli využívat upravenou vltavskou vodu z Vodárenské věže. V sedmdesátých letech dvacátého století postavili inženýři moderní úpravnu vody v Plavu a údolní nádrž Římov.
7. Od roku 1990 spotřeba vody na obyvatele Jihočeského kraje stále klesá. V roce 2008 jeden člověk spotřeboval 87,2 litrů vody denně. Za rok spotřebuje 31 828 litrů vody.
