Voltiž: ladné spojení koně a gymnastů
Gymnasta musí dokonale ovládat svoje tělo a s přesností zvládat akrobatické cviky. Ještě těžší je, když se potřebuje sladit ve tříčlenné skupině. A co když má to vše udělat na hřbetě cválajícího koně? Tak je to voltiž. Sportovní disciplína uznávaná Mezinárodní jezdeckou federací. Jedním z mála oddílů v České republice, které se tomuto odvětví věnují, je TJ voltiž Tlumačov. Místní nadšenci dokonce vychovali mistra světa Petra Eima.
Sport i umění
Oddíl voltiže vznikl v Tlumačově při místním hřebčinci v roce 1986. „Tehdy šlo hlavně o to, aby si děti zaměstnanců hřebčince zajezdily na koních. Postupně začaly zkoušet různé cviky,“ vzpomíná manažerka klubu Linda Večeřová.
Voltiž je do jisté míry umění, protože spojuje elegantně cválajícího koně s akrobatickým vystoupením člověka. Hlavně jde však o sport, ve kterém rozhoduje přesnost, soustředění a obratnost. A nácvik jednotlivých prvků je pořádná dřina. „Voltiž se dá přirovnat ke krasobruslení. Také soutěžící jedou povinnou a volnou jízdu, musejí mít výbornou fyzickou kondici, dobrou choreografii, cítit hudbu a v tomto případě samozřejmě i koně pod sebou,“ přibližuje voltiž Večeřová.
Nejmenším adeptům náročného sportu jsou pouhé tři roky. Jsou to ale spíše výjimky. „Optimální je začínat v pěti až šesti letech. Děti nejprve cvičí na trenažérech, což jsou speciální barely. Při každém tréninku je ale posadíme na koně a pomalinku pracujeme na učení cviků v kroku a později ve cvalu,“ vysvětluje trenérka Pavlína Schillerová.
Voltiž rozhodně není žádná masová aktivita. Tlumačovský oddíl má jen patnáct členů. Další kluby jsou nejblíž ve Frenštátu pod Radhoštěm nebo v Brně a tak do Tlumačova jezdí trénovat děti například až ze Starého Města. „Věkový rozptyl je poměrně velký. Nejmladšímu dítěti jsou tři roky, nejstarší závodník má dvaadvacet let,“ doplňuje Večeřová.
Speciální nároky oddíl klade na voltižní koně. „Připravují se asi od čtyř let, závodit u nás mohou od šesti roků, ve světě o rok později,“ upřesňuje Večeřová. V Tlumačově mají k dispozici čtyři koně, z nichž dva patří oddílu a jsou majetkem hřebčince. Nejstaršímu je dvacet roků, nejmladšímu devět let. Pro voltiž není vhodný každý kůň. „V našem případě je nutné, aby zvíře respektovalo i děti a nedošlo k tomu, že by jim ublížilo,“ dodává Večeřová.
I když na první pohled vypadá voltiž poměrně nebezpečně, zranění nejsou příliš obvyklá. „Například lyžování je určitě daleko rizikovější sport,“ porovnává Schillerová. Nějaké zdravotní problémy přesto hrozí. „Ke zranění nedochází ani tak kvůli pádům z koně jako spíš při doskocích, kdy se někdy dopadá až z výšky tří metrů. Pak hrozí přetržení kolenních šlach. Naštěstí jsme v oddíle kromě těchto zranění a nějaké zlomeniny nic vážnějšího neměli,“ říká Večeřová.
Ne každý u voltiže vydrží od dětství až do dospělosti. „U dětí je vždycky krizová zima, kdy nejsou závody a jenom trénují na suchu, často v mrazivém počasí. Kdo přežije první zimu, má šanci, že zůstane,“ zamýšlí se Schillerová.
Ženy versus mistr světa
Podle složení členů klubu to vypadá, že voltiž je ženským sportem. „V oddíle ale máme i čtyři kluky a tím se vymykáme ostatním klubům v České republice. Tolik jich nikdo nemá,“ směje se Večeřová. Právě mezi muži vychoval oddíl mistra světa. Tlumačovský Eim vybojoval nejcennější trofej před dvěma lety a postaral se o největší úspěch české voltiže v historii. „Je to jediný titul v celém českém jezdeckém sportu,“ dodává Schillerová.
Přestože tlumačovský klub funguje ve skromných podmínkách, potřebuje ke svému chodu hodně peněz. A těch se v době ekonomické krize nedostává. „V posledních dvou letech musíme obracet každou korunu, protože platíme ustájení koní i jejich potravu. A třeba jedny madla přijdou na třicet až padesát tisíc korun. Momentálně jsme na tom tak, že rodiče dětí musí přispívat na každý výjezd na závody. Snažíme se shánět různé sponzory, ale jsme trochu neviditelný sport,“ povzdechla si Schillerová.
I přes nedostatek peněz věří v tlumačovském klubu v lepší budoucnost. „Snažíme se vidět to pozitivně. Máme tu nadějnou skupinu dětí, se kterými je radost pracovat. Kdyby nám chyběl optimismus, už bychom to dávno nedělali,“ uzavírá Schillerová.
