Zaostřili jsme totiž na výsledky dlouhodobého výzkumu brněnských sídlišť. Ten ukázal, že se lidem v králíkárnách, jak se panelákům hanlivě říká, bydlí skvěle. Nebo alespoň mnohem lépe než v roce 1988, kdy terénní pracovníci vyrazili mezi panelové domy poprvé.
To, že se názor lidí, kterých se úředníci vyptávali, změnil, není tak nepochopitelné. Těsně před sametovou revolucí nebyla sídliště na okrajích Brna zrovna ideálním místem k životu. Samoobsluha byla všeho všudy jedna. Když člověk přišel navečer pro pečivo, mohlo se stát, že z Jednoty či Pramenu rohlíky ani pecen chleba nedonesl. Pokud měl štěstí, pečivo sehnal, ale musel vytrpět spílání prodavaček, které už hodinu před zavírací dobou vytíraly hadrem umolousané kachličky. O víkendu si museli lidé přivstat. Obchody byly otevřené pouze do poledne. A nakoupit v neděli či ve svátek bylo prakticky nemožné.
Dnes není sídliště, kde by nestál alespoň jeden supermarket otevřený od rána až do noci. I to je některým - alespoň podle výsledků dlouhodobého výzkumu - málo a chtějí po vedení městských částí, aby bylo obchodů víc. Chybějí jim přece víc než zeleň, která od doby prvního průzkumu spokojenosti vyrostla. Mnozí zkrátka rychle zapomínají. Třeba na to, jak v 80. letech minulého století chodili na tramvaj či autobus v blátě a na zastávce se nemohli ani schovat pod střechu.
Přiznám se, že v paneláku nebydlím. Od narození žiju v Líšni. V té staré, kterou před více než třiceti lety spojilo sídliště s Brnem. Jsem ale rád, že bydlím blízko několikapatrových domů. I proto, že coby venkovan mám k civilizaci a výdobytkům sídliště blíž, než by se mohlo zdát.
