Traktorista František Šmolík stráví za volantem osm hodin denně. Když se vrátí domů, vezme kosu a další hodiny seče trávu pro svůj dobytek. Pravidelně na konci května ale naloží do auta dvě speciální kosy a vydá se z Plzně na 400 kilometrů vzdálenou Moravu, aby ukázal své sekáčské umění. Na Slovácku totiž začíná tradiční období kosení luk.
„Kosení tady má úžasnou atmosféru, kterou jsem nikde nazažil,“ říká Šmolík, který dorazil v neděli 30. května na Kosecké písně do Buchlovic. Právě sečení v tamním zámeckém parku patří mezi nejznámější. Sekáči se ale každoročně scházejí také v Ostrožské Lhotě, Hluku nebo Babicích. Příznivci folkloru se snaží dávný zvyk hromadného sečení připomínat. Kdysi chodili na louky všichni z vesnice a trávili tam několik dnů. Posekli trávu, aby měli čím nakrmit zvířata. Dnes se na akcích schází také celé vesnice a k tomu stovky někde i tisíce návštěvníků. Lákají je nejen výkony sekáčů ze všech koutů republiky, ale také zpěv mužských a ženských sborů, vůně čerstvě posečené trávy a dnes už vzácný zvuk kosy. „Pocitu, kdy se do zvuku ranního zpěvu ptáků a nakouvání kos ozve zpěv stohlasého mužského sboru, se nic nevyrovná,“ prohlásil Pavel Dvořan z Folklorního studia v Buchlovicích.
Jedině v kroji
Soutěže o nejlepšího sekáče se může zúčastnit každý, kdo si troufne a má vlastní kosu a kroj. Speciálně pro Kosecké písně v Buchlovicích si ho pořídil i František Šmolík. Měl to ale složitější než domácí. „Ve vědecké knihovně v Plzni jsem si musel vyhledat knihu o krojích a ten buchlovický mi nakonec ušila švadlena v divadelní dílně. Před šesti lety jsem v něm dokonce vyhrál,” říká Šmolík, který byl letos druhý.
Novodobé buchlovické sečení se stejně jako to pradávné odehrává brzy ráno. Konkrétně ve čtyři hodiny. Tehdy je totiž tráva křehká a pro sečení ideálně připravená. Úkolem sekáče je zvládnout úsek nejen rychle, ale také kvalitně.
Kosu tady do rukou běžně berou i ženy. Postavila se mezi ně i Jana Bílková z Polešovic, která jako malá pozorovala při sečení svého otce. „Později jsem jako vedoucí na skautském táboře sekla třeba kopřivy, ale tam o kvalitu až tak nejde,“ prozradila Bílková.
Před soutěží trénovala doma na zahradě. Rady o technice a správném postoji dostala od manžela. Půjčil ji dokonce svoji kosu, přestože to sekáči dělají neradi a jen výjimečně. „Říkal mi, že to dělám blbě, ale já jsem si prostě našla vlastní techniku. Pak srovnával kus zahrady, který jsem sekla kosou a jeho kus posečený sekačkou. Můj vypadal pochopitelně hůř,“ svěřila se s úsměvem. Od sečení se ale odradit nenechala a v Buchlovicích se přiřadila k dalším dvěma odvážným soutěžícím. Kosu nechce odkládat ani doma. „Když se mi nebude chtít tahat sekačka, určitě sáhnu po kose. Je to v mnoha směrech příjemnější,“ dodala Bílková.
Ruční sečení upřednostňuje také Ludvík Písek ze Zlína, který v Buchlovicích vyhrál letos už podruhé. Kosu držel v ruce poprvé v deseti letech a sečení piluje už padesát let. „Rodiče tehdy stavěli dům a já jsem se musel starat o králíky, takže jsem sekl kosou docela často,“ konstatoval letošní vítěz. Na rozdíl od jiných je ale samouk. Pozoroval, co ho při sečení bolí, a pak se toho pohybu snažil vyvarovat. „No ale nedávno jsem kosu chytil po zimě poprvé a druhý den jsem jen těžko vstával z postele. Nejde ani tak o fyzičku, jako o lehkost. S kosou se nesmí zápasit,“ vysvětlil zkušený sekáč.
Podle něj je tajemství úspěšného sečení skryté především v dostatečně ostré kose. „To je devadesát procent úspěchu,“ dodal Ludvík Písek. V sobotu 5. června se k veřejnému sečení chystá také mužský sbor v Hluku a o týden později uspořádají folkloristé už tradiční Antonínkové sečení v Ostrožské Lhotě.
