Vytapetoval pokoj, umyl nádobí a získal si manželku

Školy a vzdělání zásadním způsobem ovlivňují celý život Miroslava Mašláně a jeho manželky Aleny. On je rektorem Univerzity Palackého v Olomouci, ona učitelkou na Sigmundově střední škole strojírenské, Lutín. On je fyzik, doktor a kandidát věd, ona vystudovala filozofii, češtinu a informatiku. A tak je příznačné, že se oba na vysoké škole také seznámili.
Mašláňová je propagátorkou moderní učební pomůcky – interaktivní tabule. Je i autorkou mnoha výukových prezentací pro toto zařízení. Než proto začne odpovídat na otázky redaktora Sedmičky, trochu si ho vyzkouší. „Schválně, jestli zodpovíte správně tuhle otázku,“ vybízí s úsměvem a ukazuje na tabuli. Ve školním AZ kvízu zaměřeném na světová náboženství tam svítí otázka: Co znamená slovo košer? Dál už se ale redaktor nechce nechat nachytat z neznalosti, a tak se raději ptá on.

Jak se to stalo, že jste se s vaším mužem seznámila v Bělorusku?
Studovala jsem v Minsku. Zezačátku jsme tam nikoho neznaly. Pak asi za týden se tam objevili kluci, co studovali fyziku. Často za námi chodili třeba na oběd. Jenže pak jsme se jednou rozhodly, že vytapetujeme náš pokoj a najednou nikdo z kluků neměl čas. Tak jsme se do toho pustily samy. Najednou někdo zaklepal na dveře a rusky se ptal, jestli tady bydlí děvčata z Československa. Když jsme odpověděly, že ano, ale že nemáme čas, tak stejně vlezl do dveří a ptal se, už česky, co děláme. Řekly jsme mu, že snad vidí, jak si zrovna tapetujeme pokoj.

A on se nabídl, že vám pomůže?
Ano. A taky to udělal. Když jsme skončili, tak jsme si společně udělali večeři. A on se po večeři zase zvedl a řekl: Jdu umýt nádobí. To jsme z toho byly úplně v šoku a řekly jsme si, že ten by stál za hřích.

Jak to bylo dál? Pak už to bylo jednoduché. Začaly mu najednou nějak přebývat lístky do kina a do divadla, chtěl s námi chodit plavat. A já jsem zase najednou vždycky měla čas a zbývaly mi večeře. Asi po měsíci jsme spolu začali chodit. No a po roce jsme se vzali. Pak jsme spolu bydleli dva a půl roku na kolejích. Teď už jsme spolu devětadvacet let.

Změnil se váš společný život, když se manžel stal rektorem?
Mám pocit, že se skoro nevidíme. Má minimum volného času. Jediná kladná změna je, že chodíme pravidelně do divadla. Občas to přináší nutnost účastnit se i oficiálních akcí, ale na těch se objevuji jen zřídka. Jaká je vaše práce?
Původně mám vystudovanou filozofii, ale pak jsem si dodělala ještě češtinu a informatiku. Na střední škole v Lutíně učím občanskou výchovu, informatiku a češtinu.

Probíráte spolu někdy manželovu práci?
O práci se bavíme minimálně a já si myslím, že to ani není nutné. Občas mi řekne něco, co by mě mohlo zajímat. Někdy mu zase řeknu třeba moje připomínky k funkčnosti STAGu (univerzitní informační systém – pozn. red.) a jiným problémům, protože jsem na univerzitě na doktorandském studiu. Jenže on to stejně „hází za hlavu“, má dost jiných starostí.

Klidu při řešení všech problémů. Nechá si věci hodně dlouho projít hlavou, než se pro něco rozhodne. Celkově je hodně klidný člověk. Jen jednou v životě jsem ho viděla rozčileného tak, že nadával.

Chcete, aby znovu kandidoval na rektora?
Radši ne. Byla bych spokojenější já, ale i on. Teď nemá čas na svou odbornou práci.