Vzkaz z koncentračního tábora zůstal desetiletí v sáčku na tabák | E15.cz

Vzkaz z koncentračního tábora zůstal desetiletí v sáčku na tabák

Táborákovi židovského původu Karlu Goldsteinovi se podařilo přežít druhou světovou válku. Teprve před pěti lety našla jeho dcera Hana Jančíková moták se vzkazem, který poslala jeho sestra z koncentračního tábora.

V ten den bylo psí počasí, skoro vichřice a chumelilo, když první oddíly nacistů dorazily do Tábora. Ve vzduchu je doprovázela letadla. Tak vzpomíná ve svých spisech táborský Žid Karel Goldstein na příjezd Hitlerových vojáků do Tábora.

Jeho dcera Hana Jančíková žije ve městě dodnes a Sedmičce vyprávěla své i otcovy zážitky z druhé světové války.

Karel Goldstein byl jedním z mála, kdo odešel do koncentračního tábora až na konci války. „V září 1944 se musel otec hlásit ve sběrném táboře v Praze na Hagiboru, odtud ho převezli v lednu 1945 do Terezína. Na konci války uprchl a šťastně se vrátil domů,“ vzpomíná Jančíková.

Po celou dobu, kdy byl pryč, posílal jeho zaměstnavatel měsíčně rodině osm set korun.
„Pracoval u Josefa Kroce, majitele autodílny se servisním zastoupením aut Škoda, na Budějovické ulici,“ dodává Jančíková.

Židé se v Táboře směli pohybovat v katastru města jen do dvacáté hodiny. Někam nemohli vůbec, jako například na dnešní Pražské předměstí. V té době tu sídlil Oberlandrat, a říkalo se tady Malý Berlín. Zákaz vstupu platil i do Budějovické ulice, kde pracoval Karel Goldstein.

Musel ale chodit do práce a nějak živit rodinu. „Požádal jsem Židovskou obec, aby mi zařídila, že můžu Budějovickou nejkratší cestou přecházet. Později mi sdělili, že mi to mlčky budou trpět, ale pokud se to znelíbí nacistům, je to na moji zodpovědnost,“ píše Goldstein. Nikdo si ho prý za celou dobu nevšiml.
„Jen udavačka Rynešová na mě čekala někdy před vraty, kus cesty za mnou i šla. Pokřikovala a bouřila se, kudy chodím,“ popisuje.

Rynešová si neodpustila oznámit tenhle případ v době Heydrichiády v časopise Vlajka. Tak ohrozila i Josefa Kroce. Dal raději svému hlavnímu účetnímu Karlu Goldsteinovi dovolenou, a když problémy utichly, povolal ho zpět.

V organizaci zvané Vlajka se v té době sdružovali Češi sympatizující s nacisty. Prosadili v Táboře dokonce i to, že žlutou hvězdu s nápisem „Jude“ museli nosit lidé ze smíšených manželství. Tedy ti, kteří měli židovského partnera.

Do plynové komory nacisté poslali i Goldsteinovu sestru Růženu Voglovou s manželem a jejich dvěma syny.

„Ještě si pamatuji, jak jsme se s nimi jeli do Prahy rozloučit, než je deportovali do Terezína,“ dodává Hana Jančíková.

Karel Goldstein posílal své sestře a celé rodině balíčky potravin, ještě než je z Terezína fašisté převezli do Osvětimi. Protože na balíčky z Čech Němci vyžadovali zvláštní povolovací známku, využil známého, který pracoval v Rakousku. Odsud šlo posílat jednokilové balíčky bez omezení.

Šifrovaný vzkaz

V Terezíně byla i prostřední Goldsteinova sestra Ludvika Mikolášková. „Pomáhala v táborském odboji. I když neměla za muže Žida, nacisté ji zatkli společně s dalšími sedmi ženami ze smíšených manželství z politických důvodů. Byla totiž členkou Sociálně demokratické strany,“ vysvětuje Jančíková.
V prosinci 1944 napsala domů dopis, který končí slovy: „Jo, ptáčci ze zahrady jsou již pryč, už je nemusíte dál živit. Pozdravuji a líbám Vás všechny a všechny známé. Vaše Máma.“

Dopis byl úředně povolený, proto Mikolášková musela použít jinotaj o ptáčcích. Ještě před přesunem z Terezína jím chtěla dát najevo, že její sestra Růžena Voglová zahynula s celou rodinou v plynové komoře. Stejně dopadla i jejich další sestra Jarmila Goldsteinová.

O touze po životě i v nejbídnějších podmínkách koncentračních táborů svědčí moták Ludviky Mikoláškové, který získala Hana Jančíková v roce 2005.

„Několik zajímavých maličkostí, jako trikoloru ze zbytečků látky a sáček na tabák, který teta vyšívala zřejmě v Terezíně, jsem dostala od manželky jejího syna. Když jsem věci prohlížela, nahmatala jsem v rohu sáčku kuličku ze staniolu,“ vzpomíná. Byl to moták psaný na toaletním papíře jako rozloučení před odjezdem do Osvětimi. „Jeho text bere za srdce,“ uzavírá Jančíková.

„Prosím buďte stateční a pevní, a kdybych se i nevrátila, život jde dál a myšlenka je nesmrtelná,“ zní jedna z vět, ve které se autorka snaží povzbudit příbuzné, i když sama neví, jestli přežije.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!