Jako jediná Češka se pyšní soškou Oscara. Markéta Irglová ji získala v roce 2008 spolu s Glenem Hansardem za nejlepší filmovou píseň Falling Slowly ze snímku Once. Irglová muziku skládá i nadále, nedávno v Praze dotočila hudbu k filmu režiséra Tomáše Krejčího Poslední z Aporveru.
Fantasy snímek má na české poměry neuvěřitelný rozpočet, přibližně dvě stě milionů korun. Filmové písně zatím Irglová zpívá v angličtině. V kině ale zaznějí trochu jinak - v aporverštině. Tedy řeči bájné planety. Premiéru filmaři plánují na letošní září.
Irglová žije v New Yorku se svým manželem, hudebníkem Timem Iselerem. Nevylučuje ale, že se do Česka vrátí. V rozhovoru pro Sedmičku říká, že poznala, jak to ve světě chodí, a domova si proto váží ještě víc než kdy předtím.
Písnička Falling Slowly se stala velkým hitem a jeden čas ji u nás hrála snad všechna rádia několikrát denně. Jaký k ní teď máte vztah?
Mám ji pořád ráda a myslím, že to tak zůstane. Připomíná mi naši první společnou práci s Glenem. Úplně mě mrazilo, když jsem tehdy seděla u piana a dávali jsme ji dohromady. Nakonec ji z pódia slyšely miliony lidí, a to se málokomu podaří.
Takové ambice váš současný projekt pravděpodobně nemá. O čem vlastně bude film režiséra Tomáše Krejčího, který patří do přihrádky fantasy dobrodružných snímků?
Poslední z Aporveru je plný fantazie, odehrává se na neznámé planetě, kde všechno probíhá úplně jinak, než jsme zvyklí tady na Zemi. Prolínají se v něm témata, jako je láska, strach, dobro a zlo, a jelikož tyhle myšlenky se často objevují v mých písničkách, měla jsem velkou radost, že režisér oslovil právě mě. Jedná se o příběh chlapce Rybliho a dívky Maysu, kteří svou láskou zachrání svět Aporveru před zkázou.
Ve filmu hrají živí herci v animovaném prostředí.
Ano, hlavní role ztvárnili Tami Stronach, Susan May Pratt, Jakub Prachař, Petr Forman, Tomáš Klus, Hana Vagnerová nebo třeba Gabriela Osvaldová. Věřím, že fantasy film kombinující živé herce s animovaným a počítačově vytvořeným prostředím, který vyjde i v 3D, se divákům bude líbit. A stejně tak i moje hudba.
Dosud jste se věnovala hlavně zhudebňování vlastních niterných zážitků. Jak se vám skládala hudba k filmu postavenému na bujaré fantazii?
Byla to výzva. Skládat hudbu k fantasy filmu pro mě znamenalo sáhnout jinam, než jsem byla zvyklá. Mám raději akustické zvuky a nástroje, jenže v tomto případě jsem musela dokořán otevřít okna představivosti. Přijít na to, jak by mohla hudba znít i na jiné planetě. Navíc jde o příběh, se kterým já nemám nic společného. Jsou tam nějaké postavy, něco se tam odehrává. Není to žádná moje zpověď nebo osobní zkušenost. Bylo to prostě jiné, než jsem doposud dělala. Musela jsem se ztotožnit s daným příběhem a postavami.
Váš manžel je také hudebník. Snažil se vám při práci na filmu radit?
K hudbě máme oba velmi blízko, takže i on se významně podílel na vzniku hudby. A nejen on. Poděkovat musím také mé kamarádce a kolegyni Aidě Shahghasemi, se kterou jsem nahrála desku Anar. Původem je z Íránu, ale potkaly jsme se v New Yorku, kde žijeme.
Film Once, ve kterém jste spolu s Glenem Hansardem hrála i zpívala, vás vynesl mezi hollywoodské hvězdy. Jak vzpomínáte na předávání Oscarů, kdy jste se dostala do vybrané společnosti Jiřího Menzela, Jana Svěráka, Jana Pinkavy a dvojice Kadár-Klos?
Noc na pondělí 25. února 2008 patří k nejkrásnějším zážitkům a okamžikům v mém životě. Věděli jsme s Glenem, že na předávání cen budeme zpívat písničku Falling Slowly a už to pro nás byla nesmírná pocta. Tahle písnička byla první věc, na které jsme pracovali společně, a dopadlo to úžasně.
Vůbec jste tedy nevěřili, že získáte Oscara?
Vůbec ne. V to, že bychom vyhráli, jsme ani nedoufali. Když pak ale vyhlásili naše jména, cítili jsme nepopsatelnou euforii. Navíc v kalifornském Los Angeles seděly v hledišti naše rodiny a vše prožívaly s námi. „Nebojte se snít a doufat, ta naděje nás všechny spojuje,“ řekla jsem tehdy na pódiu a byla jsem velmi šťastná a dojatá. Celou noc jsem se pak usmívala od ucha k uchu, až mě z toho bolela celá tvář. Se vší pokorou musím říct, že Oscar mi otevřel dveře do uměleckého světa a jsem za to opravdu moc ráda.
Napadlo vás, že se stanete herečkou?
Nepřemýšlela jsem o tom, i když jsem vždycky měla filmy ráda. Ale nechodila jsem do dramatického kroužku, netoužila studovat konzervatoř ani divadelní akademii. Odjakživa jsem tíhla k muzice. Když mi Hansard nabídl roli talentované pianistky z Česka, která odešla do Irska kvůli obživě a prodává na ulici růže, bylo to pro mě pochopitelně něco úplně nového. A především to byla opravdu zajímavá zkušenost.
Ještě aby ne, Hansard byl nějakou dobu i vaším partnerem. Jaký s ním máte vztah teď?
Glena jsem poznala ve svých třinácti letech a moc jsem ho obdivovala. V patnácti jsem s ním odešla koncertovat do světa a časem se naše přátelství přetvořilo v lásku. Myslím, že naše setkání bylo osudové. Měla jsem ho jako člověka ráda od první chvíle. A budu ho mít ráda napořád. Glen je pro mě velkou inspirací, dobrým učitelem a kamarádem, se kterým si mohu popovídat o všem. Děláme společně hudbu, jezdíme spolu po koncertech a přeji mu v životě jen to nejlepší. On si to opravdu zaslouží.
Mužem vašeho života se ale nakonec stal loni v létě muzikant Tim Iseler. Na vaší svatbě jste prý byli jen vy dva a oddávající.
Je to tak. Oba jsme měli dost práce a nechtěli jsme se stresovat zařizováním obřadů, hostiny a podobně. Vzali jsme se v Chicagu a opravdu jsme byli před oddávajícím jen my dva, což zákony v Chicagu povolují. Večer jsme se sešli s pár přáteli v jednom klubu a oslavili to. Když jsme pak přijeli v srpnu k mým rodičům do Valašského Meziříčí, udělali jsme si malou rodinnou oslavu na naší zahradě.
Vy žijete spolu s manželem v New Yorku. Jak jste si zvykla na tamní život?
Amerika mi otevřela náruč k uskutečnění snu dělat hudbu. Tahle země je skutečně lidem, kteří mají sny a chtějí něčeho dosáhnout, otevřená. Pokud člověk tvrdě pracuje, má šanci uspět, a to by se mu třeba v jeho zemi podařit nemuselo. Líbí se mi, že v New Yorku se mísí spousta kultur. Když se třeba rozhodnu, že půjdu do restaurace české, španělské, japonské nebo ruské, vždycky takovou najdu.
Nechybí vám přece jen vaše rodina?
Přiznám se, že na to se mi zvyká hůř. Děti jsou tam už od prvních krůčků vychovávány k velkému sebevědomí. Možná sice až přehnaně, ale díky tomu mají zažité, že když něco chtějí, stačí se rozhodnout a jít si za svým. Chybí mi ale rodinná sounáležitost, protože v Americe hodně kladou důraz na individualitu a každý potom „kope“ sám za sebe.
U nás to tak není?
V Evropě rodiny drží pohromadě a úspěch jednoho je úspěch všech. Stejně tak i prohra. Zkrátka víc držíme při sobě. Proto se také vždy těším k rodičům, kde cítím to teplo domova, jejich lásku, otevřenou náruč, prostě jsem doma.
Jak často jezdíte domů?
Na to, že jsem tak daleko, tak docela často. Vídáme se zhruba každé čtyři měsíce, což si pokaždé báječně užiji. U nás ve Valašském Meziříčí je krásná příroda a já se tam moc ráda toulám. Naposledy jsme přicestovali s Timem a užili si několik výletů po okolí.
V současné době připravujete vydání další desky. Zdá se, že máte stále dost inspirace. Kde ji hledáte?
Ráda čtu a právě knížky jsou mojí inspirací. Mám ráda knihy, které pojednávají o cestách naší duše a našem vnitřním světě. To samé hledám i ve filmu, naposledy mě okouzlil snímek Fontána, který je o tom, že čas není lineární a minulost, přítomnost a budoucnost se vlastně odehrávají ve stejnou dobu a najednou. To je podle mě opravdu zajímavá myšlenka. Člověk v jednom okamžiku vytváří svoji budoucnost a zároveň ovlivňuje i minulost.
Souvisí vaše duševní zaměření s vírou? Věříte v Boha?
Nevyrůstala jsem v rodině, která by byla silně křesťansky založená, ale moje maminka byla odjakživa otevřená víceméně všemu, je to mystik. Když jsem se jí kdysi, po zhlédnutí muzikálu Jesus Christ Superstar, zeptala, zda věří v Boha, odpověděla: „Na vousatého pána, který sedí na obláčku ne, ale myslím si, že něco nadlidského, existuje. Ať už je to energie, osud, vyšší inteligence.“
Jak to vnímáte vy?
Stejně tak. Cítím to ve chvílích, kdy píšu písničky a hudba k nim ke mně „odněkud“ chodí. Pokaždé za to poděkuji, i když nevím, komu nebo čemu, ale vnitřně cítím, že „Bůh“ je ve mně, stejně jako v každém jiném člověku. Stačí jenom věřit. Člověk, který v Boha nevěří, ho v sobě nemá. Ale když se otevře, zjistí, že tam někde je.
MARKÉTA IRGLOVÁ
• Narodila se 28. února 1988 ve Valašském Meziřící ve znamení Ryb.
• V patnácti odešla koncertovat po světě, mimo jiné s Glenem Hansardem, zpěvákem ze skupiny The Frames.
• V nízkorozpočtovém filmu Once ztvárnila roli české emigrantky.
• V seriálu Simpsonovi spolu s Glenem Hansardem nadabovali sami sebe coby zpěváky v Dublinu.
• V roce 2008 získala spolu s Glenem Hansardem Oscara za nejlepší filmovou píseň Falling Slowly.
