Tranzistorové rádio. Velociped. Skládací umělohmotný kelímek. Dřevěná hůl. Igelitová taška s obrázkem kuchaře. Alobal. Plastové krabičky. Co má tahle nesourodá směsice společného? Nalézá se v expozici s názvem Snídaně v trávě. „Nejdřív se nám pod tímhle sloganem vybavil známý Monetův obraz, ale vzápětí přišla i asociace na ještě známější písničku Michala Tučného,“ prozrazuje Daniel Bechný zrod nápadu na ryze letní výstavu.
Století jídla v přírodě
Stravování pod širým nebem zažil v nějaké podobě snad každý člověk. Starší generace si vzpomenou ještě na jídlo při práci na poli. Střední generaci se jistě vybaví svačiny v rámci branných cvičení. Svůj způsob stravování v přírodě mají i trampové, skauti, vodáci či turisté. O tom všem přináší výstava svědectví. Fotografie přibližují výlety velocipedistů v době kolem roku 1900. Turisty z téže doby připomíná dámský úbor, dřevěné hole, láhev na pití a nezbytný chlebník.
Fenomén poslední čtvrtiny dvacátého století, karavany, zase připomíná vitrína, do níž svými, dnes již historickými, exponáty, včetně vlastní kronikroniky, přispěli členové plzeňského Caravan Clubu. „Návštěvníci si určitě vzpomenou, že tu či onu věc taky měli doma: malý tranzistorák, termosku s obrázkem opičky a Eskymáka, kelímek a tak dále,“ říká v této části výstavy její kurátor Daniel Bechný.
Trampové i ženci
Specifickou podobu přípravy a konzumace jídla v přírodě představuje tramping, skauting a další podobné aktivity. K nim neodmyslitelně patří ohniště, kotlíky a konzervy. Taková scenérie vévodí i zadní výstavní místnosti, takže návštěvník může mít na chvíli dojem, že se ocitl v lese, kde každou chvíli někdo vezme připravenou kytaru a hrábne do strun. Zcela odlišné pak bývalo stravování lidí při žních a dalších pracích na poli. To připomínají vitríny vedle ohniště. Zde je i vůbec nejstarší exponát výstavy, jakýsi keramický dvouhrnek z devatenáctého století, v němž se nosilo jídlo lidem, pracujícím na poli.
„Způsob jídla pod širým nebem se u jednotlivých skupin odlišuje. Jiné je stravování lidí na poli, v kempech nebo v karavanech a je naprosto jiné, než je anglický piknik,“ zdůrazňuje Daniel Bechný. Všichni, kdo se rozhodnou jíst pod širým nebem, však využijí některý ze šikovných vynálezů, jež představuje poslední vitrína: gumičky, alobal, igelitovou tašku, nejrůznější nádobky a pochopitelně termosku. „Možná se to nezdá nijak převratné, ale gumička je vlastně záležitost posledních několika desetiletí. Vzpomínám si, že moje babička si gumičky vyráběla sama – stříhala starou duši z kola,“ poznamenává Daniel Bechný. Výstava Snídaně v trávě je v Národopisném muzeu přístupná do 5. září.
