Přerov/Teď žije v ubytovně pro sociálně slabé rodiny, kam se přestěhovala z nechvalně proslulého ghetta ve Škodově ulici v Přerově. Bydlela tam se sestrou, ale o byt je připravila neschopnost platit nájem. Láteří nad současnou situací, která prý Romům nepřeje. „Všechno je horší, než za komunistů. Není pro nás práce, jídlo je drahé, byty jsou dražší, budoucnost je nejistá. Navíc nás straší fašisti, bojíme se vyjít i na ulici. Tohle všechno dříve nebylo,“ říká Zdena Lacková.
Do školy jen občas
Patří ke skupině Servike Roma - tedy slovenských Romů, kteří se přestěhovali do Česka ze Slovenska. Měla pět sester, jednoho bratra, maminka byla v domácnosti a otec se živil jako tesař. Bydleli v menším domku, jednoho dne se ale rodiče rozhodli ho prodat a přesídlit k rodině do Klokočova u Opavy.
„Nebyli jsme žádní kočovníci, ale naši chtěli jít za lepším živobytím,“ vzpomíná Zdena Lacková, která se narodila v roce 1960 – dva roky poté, kdy byl v tehdejším Československu vydán zákon o trvalém usídlení.
Do školy chodila, ale spíše sporadicky, stejně jako její sourozenci. Rodiče je k tomu nevedli, vzdělání prý považovali za zbytečný výdobytek „gádžů“. Umí se podepsat, v obchodě si spočítá peníze, ale hlubší znalosti jí chybí.
„Nikdo z nás dětí se ani nevyučil. Maminka to prostě nechtěla. Po základní škole jsme šli dělat, abychom přinesli do rodiny peníze,“ vzpomíná. To potvrzuje i její o čtyři roky starší sestra Marie.
„Bylo mi patnáct a už jsem makala v cihelně. Dělala jsem těžkou práci, musela jsem stačit i chlapům. Pracovala jsem ve fabrice, v lese i na poli,“ vrací se o třicet let zpět Marie Pompová.
Rodina s šesti dcerami ale brzy přišla o peníze do společné kasy. „Jedna po druhé jsme se vdaly. Já odešla za mužem do Přerova, první děcko jsem porodila už v osmnácti, pak ještě další dvě,“ říká Zdena Lacková.
Šestnáct měsíců vězení
Soužití s manželem ale nebylo ideální, navíc jedno z dětí se narodilo postižené a skončilo v ústavu. A dva synové museli projít i dětským domovem. Bylo to v době, kdy jejich máma nepracovala a socialistické zákony na ni pamatovaly s paragrafem příživnictví.
„Byla jsem v podmínce, protože jsem nikde nedělala. A pak se přidal další problém. Jednou jsem šla nakoupit a prodavačka mi řekla, že nemá čas mě obsloužit. Do mě vjela taková zlost, že jsem ji zmlátila. Vyfasovala jsem za to šestnáct měsíců, připočetli mně k tomu ještě to příživnictví a všechno pěkně spočítali, ale nelituji. Tohle si ke mně neměla dovolit,“ vrtí hlavou Zdena Lacková.
Pak vystřídala několik dělnických profesí. Pracovala jako šička, uklízečka i u pásu v Kazetě. Teď marně shání práci.
Navzdory tomu, že se vždycky musela spokojit se špatně placeným zaměstnáním a celý život doplácela na svoji nevzdělanost, nenechala ani ona své syny ničím vyučit. Proč? Sama neví. Dnes jsou její děti bez práce, závislé na sociálních dávkách, s minimální šancí najít si dobrou práci. Začarovaný kruh se tím jakoby uzavírá.
Po svých zkušenostech a na prahu padesátky ale připouští Zdena Lacková i věc, za kterou by ji rodiče ve své době asi nepochválili. Říká, že bez vzdělání budou Romové i nadále trčet na okraji společnosti. A že jediná cesta, jak se vymanit ze škatulky „sociálně zaostalá skupina“, vede přes školu.
