K malování v garsonce potřebuje skalpel, stříkací pistole a kompresor. Jméno třiapadesátiletého Karla Kopice je uznávaným pojmem ve světě malování technikou airbrush. Tahy štětcem nahrazuje nástřikem barev přes ručně vyřezávané šablonky. Jeho postavy působí tak plasticky, jako by měly z obrazu vystoupit.
Proslavili vás tučňáci. To vzpomínáte na kapelu Michala Tučného? Ale ne, s tím jsem začal z legrace na stavební škole. Dělali jsme prostorové rozkresy a kamarád mě poprosil, jestli bych mu tam v měřítku nedomaloval lidské postavy. Mě to tak ťuklo a nakreslil jsem tam tučňáky. Dostal jsem za ně čtyřku. Až s airbrushem jsem si pro sebe zpracoval předělávky obalů slavných desek. Abbey Road od Beatles, kde tučnáci přecházejí ulici. Nebo Delicate Sound of Thunder od Pink Floyd. A ono se to líbí. Tak jsem vymyslel další série, třeba americkou. Stylizovaná šedesátá léta, cadillaky, mrakodrapy a tučňáci mezi tím. Za ně mám další cenu z Ameriky.
Proč jste zůstal v Ústí? Nebylo by jednodušší přesídlit například do Prahy? Jsem v Ústí spokojený. Nápad, abychom se přestěhovali do Prahy, ale přišel. V osmdesátých letech, kdy jsme s Michalem Tučným hráli takřka denně. Nechtěl jsem. Tady mám všechno a v Praze jsem za hodinu autem. Já jsem pořád v tomhle sídlišti, vyrostl jsem v paneláku vedle. Tak proč bych šel pryč?
Co bylo dřív, hudba, nebo kreslení? Malovat jsem vždycky uměl, ve třinácti jsem kreslil portréty. A na děčínské stavební škole jsme se s kamarádem mohli ulejvat. Malovali jsme dvoumetrové transparenty na první máje. A že jsme si dávali načas. Hrát jsem začal později. První kapelu jsem založil v osmnácti. V tomhle paneláku ve sklepě jsem měl svoje první bicí a postupně vzniklo Combo L. Časem jsem si sehnal noty a naučil se podle nich, to se pak hodilo. Jednak jsem mohl učit, složit zkoušky pro profesionální hraní a také jsem mohl do studia, hrát jako najatý hráč.
Takže jste nedoprovázel jenom Michala Tučného? Já hrál snad s každým. Dobrodružné bylo první angažmá v jazzrockovém Impulsu, první koncert byl naostro, bez zkoušky. Taky jsem doprovázel Vlastu Průchovou, hrál jsem s Milanem Svobodou, několik let jsem byl u Schovanek. První profesionální kapela byla Kamion, s ústeckým zpěvákem Jindrou Šťáhlavským. K Tučnému jsem nastoupil v roce 1983 a bylo to na osm let. Ale dělal jsem také s Karlem Černochem nebo Maruškou Rottrovou. Přes šesti lety jsem s bubnováním prakticky skončil, kvůli malování.
Kdy jste začal s malováním airbrushem? Nebýt Deana Reeda, toho východoněmeckého kovboje z Ameriky, tak nebylo nic. S Michalem Tučným jsme s ním v roce 1986 natáčeli v Německu televizní pořad. A scénu tvořilo obrovské pozadí. Namalované, ale ohromně realistické. A náš harmonikář říká, hele, americká retuš.
Proč vás to zaujalo? O malování jsem se vždycky zajímal. A v tom Německu, to bylo opravdu něco! Sehnal jsem si informace, první vybavení a začal jsem opravdu vážně. Měl jsem pár stříkacích pistolek a kompresor z ledničky. Naplno jsem začal hned, jak se to zlomilo v osmdesátém devátém. Přišly první zakázky. Pro knižní rodokapsy jsem dělal na první strany titulky, celé obrazy přišly až později. A kreslil jsem spoustu obalů na desky, hodně pro kamarády z country kapel, ale také třeba pro Novou růži Vildy Čoka.
Jak se o vás dozvěděli v zahraničí? Za obraz s Marilyn Monroe jste dostal první mezinárodní cenu. Začal jsem se hlásit sám. Poprvé samozřejmě z hecu, a no a taky první místa byla slušně honorovaná, tak proč to nezkusit, že? Na vyhlášení jsem jel. Poslouchal jsem, jak oznamují třetí, druhé místo. Tak jsem si říkal, no nic. A najedou moje jméno. Hodně mi to pomohlo, měl jsem titulní stranu v časopisu Airbrush Art & Action, začalo se o mně mluvit, přišly první dobré zakázky.
Váš obraz má doma bubeník Bon Jovi, jak jste se k němu dostal? O jeho svatbě s Evou Herzigovou v roce 1996 v Litvínově se vědělo. A kamarád Jirka Morstadt mě popíchnul, ať jim něco namaluju. Tak jsem si vymyslel takovou koncepční věc, blahopřání, hrníčky a obraz. Tico Torres sám maluje i vystavuje. Tak jsme si o tom chvilku povídali. Spíš on, moje angličtina tenkrát nebyla nic moc, tlumočila moje bývalá žena. Byl výbornej. Takovej malinkej, ale hrozně příjemnej a přirozenej.
Vědí slavní světoví hudebníci, že jim předěláváte obaly desek? Jednomu fakt slavnému dodělávám obal nové desky. Seriózně, žádní tučnáci. Ještě o tom nesmím mluvit, není ve výrobě. A k zakázce pomohlo, že jsem se před sedmi lety seznámil s Rickem Wakemanem, klávesákem z Yes. Chtěl jsem si nechat podepsat jejich desky, když tu byli na prvním koncertě. Velitel český ochranky byl náš řidič, když jsem jezdil se Schovankama, tak nás propašoval do zákulisí. Povídali jsme si a já potom Wakemanovi namaloval jeho osobní portrét. Obklopil jsem ho muchomůrkami, klávesnicemi, mečem Excalibur a Stonehenge.
