V mládí reprezentoval republiku v akrobatickém lyžování. Po návratu ze studií v USA se projevily soutěživé geny. Štěpán Vojtěch se vydal ve stopách svého otce Zdeňka a bratra Tomáše. Jako jeden z mála Čechů získal angažmá ve světovém šampionátu v rallye. Nyní se věnuje svému autosalonu v Liberci a v Praze. Přiznává, že právě při rallye možná okouzlil svou partnerku Dianu Kobzanovou.
Kdy jste poprvé přičichl k motorsportu? Bylo to přes otce, který byl stejně jako vy automobilovým závodníkem?
V motorsportu jsme vyrůstali. Táta se po víkendu vracel z mistrovství Evropy, tak jsme si s bráchou jako děcka nasazovali helmu, a tak dál. Je to hodně let zpátky. Závodně jsem od dětství lyžoval a motorsport jsem trochu ignoroval. S bráchou jsme žádné motokáry nebo něco podobného nejezdili. K motorsportu mě inspiroval brácha. Když jsem byl na škole v Americe, půjčil si auto na závod do vrchu v Záskalí. To byl asi nějaký rok 1993.
Takže jste se věnoval i dalším sportům?
Přesně tak. Dělal jsem dlouho akrobatické lyžování. Přesněji jízdu v boulích. Tehdy byla na Ještědu upravována jen půlka sjezdovky. Na ní jezdili hlavně skibobaři. My jsme jezdili ve druhé půlce tratě, která byla neupravená. V roce 1996 jsem byl dokonce na mistrovství světa juniorů. Byla to hezká doba, ale zhruba v roce 1998 jsem skončil. Přetrhal jsem si vazy v koleni a kariéra lyžaře skončila zraněním. Poslední čtyři sezony se mi prolínal motorsport s lyžováním.
Ve své kariéře jste se věnoval jak rallye, tak okruhovému závodění? Co vám je bližší?
Určitě je mi bližší rallye. Soutěžení na okruhu mi hodně pomohlo v kariéře. Naučil jsem se volit dobrou stopu, poznat limit auta a včas brzdit, ale rallye je samozřejmě úplně jiná disciplína. V začátcích to byl boj. Rallye je mnohem všestrannější.
Jak je to se vztahy mezi jezdci rallye a okruhovými piloty? Co je pravdy na vzájemné nevraživosti?
Je to tak. Každý si chrání ten svůj píseček. Podobné to bylo, když jsem závodil na lyžích, tak byla taková rivalita mezi klasickými sjezdaři a lyžaři v jízdě v boulích. Jeden říkal druhému, že neumí lyžovat. Většinou to pramení z toho, že nevíte, o čem ten druhý sport je. Podle mě umí auto lépe řídit okruháři. Ti většinou vědí, co je opravdový limit auta. Na okruhu je i větší rivalita. Oproti tomu rallye je o zkušenostech a přizpůsobení se různým podmínkám, a také vztahy jsou vstřícnější. Rallye je taková jedna velká rodina.
Jak vzpomínáte na svůj první start do rallye před jedenácti lety v Bratislavě?
Bylo to velkolepé! Vykulený jsem sedl do rychlého auta s pohonem všech kol. Měl jsem návyk z okruhů brzdit na hraně možností a co nejdál, to v rallye často nefunguje. O tom jsem se přesvědčil sám. Slavně jsme dorazili asi do jedenácté zatáčky, kdy jsem auto namotal na strom.
Jak jste tehdy dopadl?
Sedím tady, takže dobře.
Po několika letech ve vodách českého rallye jste se v letech 2006 až 2007 přesunul do mistrovství světa. Co to pro vás znamenalo?
Bylo to krásné. Už v roce 2005 jsem startoval v Německu poprvé v soutěži mistrovství světa. Bylo to splnění snu. Stál jsem na startu soutěže s jezdci, na které jsem koukal maximálně v televizi a vzhlížel k nim. Najednou jsem byl mezi nimi a součástí soutěže. Od roku 2006 jsem díky společnosti OMV startoval v produkčním šampionátu mistrovství světa. Bylo to skvělé. Na první závod jsme přiletěli do Mexika jen s helmou a vše ostatní už pro nás bylo připraveno. Poprvé jsem si vyzkoušel jízdu na šotolině a zámořské tratě v Mexiku, Argentině nebo třeba na Novém Zélandu. Když vše dobře uchopíte, dávají vám podobné zkušenosti hrozně moc do další kariéry.
Zhruba po osmi letech jste se vrátil na okruhy. Co vás vedlo na „sterilní“ okruhové tratě z přírodních zkoušek soutěží rallye?
V roce 2007 jsem byl blízko kontraktu s naším sponzorem na další dva roky ve světovém šampionátu v rallye. Najednou přišlo celosvětové rozhodnutí společnosti o ukončení veškerých aktivit v motorsportu. Tím padl projekt na další sezony v rallye, a jelikož přišla tato nabídka, bral jsem to jako dobrou šanci ke svezení. Bylo fajn to zažít, svézt se na okruzích, kde závodil táta. Nicméně ani zde vše neklapalo podle představ.
Jaká je šance k návratu do rallye?
Jsem realista. Rád se svezu, ale vše co s tímhle sportem souvisí, se posunulo někam jinam. Jakmile jsem ze závodů odešel, špička nám utekla a je těžké se zas chytnout. Určitě by šlo dostat se na nějakou úroveň, ale ten vlak nám pomalu odjíždí a je obtížné se opět dostat zpět. Neříkám, že je to vyloučené. Myslím si, že se jen tak nějaký návrat konat nebude.
Čemu se nyní věnujete?
Nejvíce času strávím ve firmě. Té jsem se věnoval i v době, kdy jsem závodil, ale po odchodu z motorsportu se jí věnuji naplno.
Co by dělal Štěpán Vojtěch, kdyby nepocházel z motoristické rodiny?
To vůbec nevím. Táta byl takový všeuměl, který se věnoval od motorsportu až po létání. Dokonce shazoval i parašutisty na mistrovství světa. To spektrum věcí, kterým bych se mohl věnovat, by bylo asi velké, ale hádám, že by to bylo něco kolem lyžování nebo létání.
Čemu se věnujete ve volném čase?
Toho volna tolik není. Na lyže se moc nedostávám, tak jsem kupodivu přešel na jiný sport. Může to být nějakých osm let, co jsme s partou začali hrát hokej. Ten mě baví a hlavně je to pro mě časově zvládnutelné, protože chodíme hrát večer. Od malinka jsem sportoval, a proto si jdu rád dát „do těla“.
Takže si odskočíte i zafandit na hokej nebo fotbal?
Hlavně tedy na hokej. Ten mi je bližší. V letech, kdy Liberec bojoval na špičce, jsem chodil i na fotbal. Teď si rád zajdu hlavně na Bílé Tygry. Ty podporuje i má firma.
Jaký jste řidič v běžném provozu? Většina automobilových jezdců na silnicích ukazuje svou druhou tvář a jezdí předpisově.
Už hrozně dědkovatím. Občas si vzpomenu na dobu, kdy jsem měl ještě „mokré papíry“, a tenkrát si každý chtěl dokazovat, že má svá pravidla. To asi zažil každý. Byla to mladická nerozvážnost. Teď mě hrozně irituje taková ta bezohlednost, která na silnících je. Jsem hodně vyklidněný a dělám ty věci, které by se dělat měly.
Takže za volantem nenadáváte?
Jen velmi málo. Někdy se člověk rozpálí. Není to tím, že by nějaký starší řidič dlouho otálel u semaforu, to je jen spouštěč. Ono se to v člověku většinou nahromadí. Celkově je tahle doba zvláštní a hodně zrychlená. Abych nadával, musí mě něco vážně hodně rozpálit.
Při Rally Lužické hory jste si na sedadlo spolujezdce posadil svou partnerku Dianu Kobzanovou. Jaká byla spolujezdkyně?
Byla výřečná jako v rádiu. Bylo to v pohodě. Při soutěži v Lužických horách nešlo vyloženě o navigování. Vzhledem k jejímu časovému vytížení nebyl žádný trénink, jako když jsem jel například s Dominikem Haškem v Praze. Ten musel roli spolujezdce přijmout stoprocentně, protože to byl plnohodnotný závod. V Lužických horách jsme s Dianou jeli jako předjezdci mimo soutěž a měli jsme jiné úkoly. Spíš než navigátorka byla tedy pasažérka.
Půjčil jste jí soutěžní auto?
Ano, to je pravda. Naše role byla, jak říkám, úplně jiná, a tak jsem jí na přejezdech mezi rychlostními zkouškami Mitsubishi půjčil, aby si ho vyzkoušela. Tím jsem ji zřejmě okouzlil.
Je pravda, že jste se poznali na závodech?
Je to tak. Viděli jsme se hlavně kvůli závodům. Věděli jsme o sobě přes Aleše Valentu, který je její kolega v rádiu a můj kamarád, se kterým jsem lyžoval. Nicméně nikdy jsme se nepotkali. Osobně jsme se sešli až na samotných závodech, ale pár dní předem na hokeji, kde jsem jí řekl zhruba, jak závody probíhají.
Co do budoucna? S čím si vaše jméno můžeme spojit?
Určitě se dál budu věnovat firmě Federal Cars. Musím říct, že mě to baví. Je to rodinná firma a beru to tak. Moji rodiče to začali a mě baví firmu rozvíjet dál. Dneska jsem z rodiny zůstal sám a beru to jako vnitřní povinnost. Ten vztah je vážnější, než má řada lidí k jiným firmám. Mám obrovské štěstí, že mám kolem sebe tým kvalitních lidí a podnikání se nám daří. Na trhu jsme díky našim zákazníkům už jednadvacet let.
